Expedice k pramenům Vlčavy

Tato reportáž byla zveřejněna na dvakrát 17. a 24. srpna 2013

Vlčava, od Březnice pojmenovaná Skalice, patří neodmyslitelně k životu obyvatel Luhu a Ruslandu. V dobách klidného toku a průzračné vody patří k okrase Starého Rožmitálu, ale ve dnech zvednuté hladiny či dokonce povodně představuje hrozbu, kterou si po posledních zkušenostech nedovolí nikdo podceňovat.

I vydali jsme se v létě 2013 na celodenní expedici k pramenům této říčky, abychom se s naší známou – neznámou blíže seznámili. Téměř desetikilometrová cesta vedla převážně korytem proti proudu od mostu v Luhu až k zurčícím bystřinám v původních brdských porostech v přírodní rezervaci Getsemanka II, které se u chaty Roubenka stékají do jednoho potůčku. Tady je místo, které je oficiálně prohlášené za pramen Vlčavy.

My se ale teprve vydáváme na cestu:

Koryto podél nábřeží Bartoloměje Sadílka v Luhu, které bylo takto zřízeno v roce 1926, působí upraveným dojmem a svádí k domněnce, že svou šířkou pobere jakoukoli vodu. Brodíme se jím směrem na západ a cestou míjíme slabý přítok či spíše čůrek od severu, který vytéká z Farského rybníka, přeskakuje bývalý splav a míjí hospodu na plácku.

Na úrovni stavení č.p. 104, kde se říká u Krátkejch, v nejzápadnějším cípu Starého Rožmitálu nazývaném Rusland, je v potoce (tady už se Vlčava řece moc nepodobá)  z panelů vybudován brod. Kdysi zde bývala křižovatka dvou cest. Ano, cest! Do regulace v 60. letech minulého století, tudy tekla voda jen při zvýšených stavech. Hlavní koryto Vlčavy totiž bylo po celou známou historii severněji, nad dnešní vodní nádrží a hospodou, a voda poháněla Podkostelský mlýn. Na snímku rovně přes potok je cesta z nábřeží na Bezdrovnu či jak se také říkávalo, do Rochle.

Za posledním stavením č.p. 169 v Ruslandu se potok propadá do hlubokého úvozu a vytváří kaňon, kterým kdysi jezdily povozy se senem z velkých úrodných luk a k vidění tu byly jen tůňky s čolky.

Z tohoto snímku zachycujícím z vnějšku tok Vlčavy od jihovýchodu dýchá klidná atmosféra a krása přírody. Ponořme se však mezi velké vrby a olše. Co uvidíme?

Po několika desítkách metrů se kaňon mění v džungli, v níž lze okamžitě zabloudit. Historické koryto Vlčavy vytvářející desítky zákrutů, které ve svém souhrnu dovedlo vstřebat velkou vodu, se změnilo v čůrek nebo úplně vyschlo.

Tak zvaný průpich nebo-li převedení potoka do nového, rovného koryta provedené před 50 lety statky bez vědomí města, teď žene vodu bez jakékoli překážky do Starého Rožmitálu. Proč byl tehdy zřízen? Aby voda nezamokřovala louky, na kterých statky hospodařily.

Takhle vypadají louky dnes. Traviny a kopřivy leckde sahají až po krk.

Asi v polovině cesty mezi Ruslandem a rybníkem Obžerou se od severu vlévá do Vlčavy Bukovský potok přivádějící vodu z Nového rybníka. Na snímku přitéká Bukovský potok zleva, vpravo teče Vlčava od Obžery a uprostřed spěchá průpichem k městu.

Konečně se z džungle vymotáváme a dostáváme se pod hráz osmihektarového rybníka Obžery, kde procházíme patrně jedinou, ještě sečenou loukou.

Pětidílné stavidlo na Obžeře z roku 1962 a splav, ve kterém nejsou žádné ryby, neboť se tu ubytovala vydra. Přes stavidla vytéká nejsilnější ze tří proudů, které se průtoky v hrázi vlévají do Vlčavy, jež ovšem rybník po jižní straně obtéká a do rybníka ústí jen velmi nenápadným přítokem.

Těsně před vyústěním do Obžery přibírá Vlčava ze severu přítok z Věšína a druhý z Chynské. Za Obžerou, někdy už pod názvem Kotelský potok, se rozlévá do dvou ramen, které se pak opět spojí těsně za silničkou z Věšína do Hutí.

Před a za silnicí je řada meandrů s upravenými břehy. Na silnici je postaven mostek s dvěma rourami a vedle, v druhém rameni potoka, které je za normálních okolností vyschlé, je zřízen brod. Máme za sebou tři hodiny cesty a od tohoto místa začínáme potokem stoupat jihozápadně ke Kotelským rybníkům.

 

Po čtyři sta metrech se hustým porostem dostáváme k Malému kotelskému rybníku, u něhož stojí stavení bývalého mlýna. Po jeho severozápadním břehu postupujeme ve strouze, která rybník obtéká.

Rybník je zcela zakalený a tady vidíme příčinu. Stavidlo brání přítoku čerstvé studené vody z potoka do rybníka a žene vodu obchvatovou stokou, kterou se brodíme.

Malý kotelský rybník dělí od velkého snad jenom sto metrů. Vlčava (také už tady nazývaná Kotelský potok) tudy pospíchá kolem dětského stanového tábora jako by byla puštěná ze řetězu.

Nelze se divit. Z Velkého kotelského rybníka padá vysokým splavem do ohromné kaldery a z ní přepadem uhání pryč. Z rybníka vytéká jen minimum vody, většinu vody splavu dodává opět obchvatová strouha. Tady lze krásně rozeznat kalnou vodu z rybníka a průzračnou z obchvatu ještě před tím, než se promísí ve spádu.

Na Velkém kotelském rybníku se zabydlelo několik desítek divokých kachen, kterým tady člověk stvořil ideální podmínky pro hnízdění.

Na naší expedici jsme prošli tři rybníky a u všech byly vybudovány obtokové strouhy se stavidly či stavidýlky. Jako příklad uvádíme na snímku: vlevo obtok kolem Velkého kotelského rybníka a vpravo samotný rybník. Takhle to ještě před dvaceti lety vypadalo v Podzámeckém rybníku.

Než Kotelský potok přiteče ke kotelským rybníkům, zušlechtí její břehy chalupáři v severním cípu Zadních Hutí. Tady přibírá z jihu Hutecký potok. Poté už prochází s mnoha malinkatými přítoky z obou stran většinou pouze jehličnatými lesy.

V době velkých dešťů se však i tyto čůrky mohou změnit v dravou řeku. Takhle to například vypadalo letos začátkem června v lesích u Míšova. ( Tento snímek pořídil Roman Poustka.  Více jeho fotografií a textu najdete na: http://www.brdy.org/content/view/306/38/

Sledujeme Vlčavu (Kotelský  potok) v lese a ze severní strany obcházíme velký komplex opuštěného dětského tábora u Hutí, který je už drahnou dobu bez úspěchu na prodej. Kupodivu chaty i budovy jsou stále v dobrém stavu.

V místě nazývaném Čertovo vřeteno se Vlčava zařezává do údolí, ve kterém se místy při vhodném světle krásně zrcadlí. Stále stoupáme do vrchu.

Po pár minutách se dostáváme k místu, které bylo organizovanými turisty označeno jako pramen Vlčavy. Zdá se, že jsme u cíle.

Necelých sto metrů západně od pramene se nachází lovecká chata Roubenka, kde si lze odpočinout. To jsme také učinili, ale pak jsme se vydali ještě dál na západ směrem k Červené boudě a přírodní rezervaci Getsemanka II. Proč?

Všechny podrobné dostupné mapy totiž jasně ukazují, že tůňka označená oficiálně jako pramen Vlčavy pramenem vlastně být nemůže. Do ní totiž od západu stékají tři potůčky, z nichž může být označen jako pramen každý. I vydali jsme se po jednom z nich, přiznáváme, kde se nám šlo nejsnáze, a ten jsme hrdě označili za nejpramenitější pramínek naší už teď důvěrně známé Vlčavy. Tato fotografie nechť je toho důkazem.

Zpátky už jsme šli po značených turistických cestách či silnicích a kochali se krásou brdské přírody.

Starou cestou z Předních Hutí a Voltuše jsme se nakonec dostali do domovského údolí.

Závěrem:

Celou cestu k pramenům jsme téměř neviděli slunce, i když celý den svítilo. Snad kromě nábřeží ve Starém Rožmitále je celý tok Vlčavy skryt pod klenbou stromů. Její údolní niva je zařazena do evropsky významných lokalit v České republice. Kdo si chce o zdejším ekotopu i biotopu přečíst víc, má možnost na: http://www.nature.cz/natura2000-design3/web_lokality.php?cast=1805&akce=karta&id=1000070975

Až na průpich nad Starým Rožmitálem by asi nikdo proti pralesu, který většinou Vlčavu provází, nic neměl. Naopak, takto přírodě ponechaná krajina s mnohými meandry, ze které musí mít radost nejen ekologové, by možná pomohla minimalizovat ty nejhorší povodně.

A ještě poznámka: Expedice ze Starého Rožmitálu k pramenům a zpět nám trvala devět hodin.

Kontakt

Cvokařské muzeum

jindrich.jirasek@email.cz

Alej Johanky z Rožmitálu 74
262 42 Rožmitál pod Třemšínem

Vyhledávání

© 2012 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode