Velikonoce tenkrát a ještě o hodně dřív

Článek byl původně publikován na čtyři pokračování v Novinkách v březnu 2016:

Svatý týden je jedním z nejvýznamnějších období křesťanského liturgického roku, které začíná Květnou nedělí, kdy lidé nosí do kostela jívové proutky a končí Velikonocemi (nedělí Vzkříšení).

Jednotlivé dny, které mají v tomto týdnu svá jména, jsou Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota. Svatým či pašijovým se týden nazývá proto, že se při liturgii připomíná vrchol Ježíšova života – jeho smrt a vzkříšení.

Škaredá nebo také sazometná středa získala jméno podle toho, že se tento den vymetaly komíny. Podle lidové pověry se v tento den lidé neměli mračit, aby se nemračili všechny středy v dalším roce. Ten den mělo i jídlo na talíři vypadat ošklivě a nepovedeně.

Na zelený čtvrtek se podle pověry jedla zelená strava, hrách s kyselým zelím, špenát s vejci, vařilo se také z kopřiv, aby byl člověk celý rok zdravý. O Zeleném čtvrtku večer se při liturgii naposledy rozeznívají kostelní zvony a hrají varhany a utichají až do velikonoční noci ze soboty na neděli.

Mezitím je jejich zvuk nahrazen řehtačkami a klapačkami chlapců, kteří se dříve shromažďovali u kostela, kde se pomodlili a seřazeni šli s hlučným rachtáním do Luhu i do Vsi. V pátek a v sobotu rachtali už od pěti hodin ráno, a aby nezaspali, přespávali na zemi u některého kamaráda. Lidé jim dávali vejce, peníze a pečivo.

 

Loňské Velikonoce ve Starém Rožmitále


Koledníků bylo hodně, protože dětí bylo hodně. Václav Eisenreich ze Zalán kdysi vzpomínal na své dětství v 20. letech: „Chlapci šli husím pochodem za sebou a měli tři „pány“. Kdo vystoupil z řady, toho páni zapisovali pro přestupek, a byl-li někdo třikrát zapsán, dostal při konečném dělení o jedno vejce méně. Vejce se vyhrávala na druhých kolednících „sekáním“. Vejce se položilo na zem, a ten, který jej chtěl získat, se jej vstoje snažil zasáhnout drobnou mincí. Všechny mince, jimiž se netrefil, získával majitel vejce. A když se trefil, tak změnilo majitele vejce.

Text písně koledníků na Velký pátek:

O, nevěrný Jidáši, cos to učinil,

že jsi svého Mistra židům prozradil!

Za to budeš v pekle hořeti,

s Luciperem ďáblem tam přebývati.

Kopali jámu Ježíši pánu,

aby ho jali, ukřižovali,

na Velký pátek do hrobu dali.

Kriste, pro Tvé umučení,

dej nám hříchů odpuštění!

Ať nás nežhne věčný plamen,

uchovej nás, Kriste! Amen.

Jiří Trčka (Ferďák) z Cvokařské ulice si pamatuje, jak za jeho dětství na přelomu 50. a 60. let měli určena svá teritoria Luháni (kluci z Luhu, kam patřil) a Vešťáci (chlapci ze Vsi). Často se ale stávalo, že uzavřené dohody neplatily a Vešťáci třeba přepluli na loďce Podzámecký rybník a zákeřně vpadli ze zadu do Kovostaru, kde Luhánům vybrali pomlázku a pak postupovali od domu k domu Cvokařskou ulicí k mostu. Luháni udržovali i tzv. zóny klidu, kde se nesmělo rachtat a kdo jen zavadil o řehtačku, musel dát mistrovi korunu nebo vejce. Mistra mohl dělat chlapec jen do 9. třídy, pak už ne, ale bývali i takoví, kteří se tohoto postavení drželi zuby nehty i ve vyšším věku.

 

Ilustrační foto


Velký pátek, den Kristova ukřižování kdy se držel přísný půst, je v lidových pověrách spojován s magickými silami. V tento den se měly otevírat hory, které vydávaly své poklady a v tento den se nemělo nic půjčovat, protože půjčená věc by mohla být očarovaná; nesmělo se hýbat se zemí (rýt, kopat, okopávat) ani prát prádlo. Před východem slunce se lidé myli ve Vlčavě , aby nestonali, a do osení, za obrazy, za kříže zastrkovali větve kočiček. Uloupnuté kočičky polykali, aby je nebolelo v krku. Ještě před rozedněním hospodáři zapichovali do osení posvěcené jasanové pruty pro zajištění úrody. Netýkalo se to jen sedláků, ale i cvokaři na svých malých políčkách pečlivě odkrokovali střed a pruty tam vsadili. Tento zvyk se udržel velmi dlouho, až do padesátých let.

O Bílou sobotu v noci se před kostelem odehrávalo tzv. pálení Jidáše. Byl to oheň rozdělaný vykřesanou jiskrou, na němž se spálily staré posvěcené kočičky. Vyhaslé uhlíky si doma lidé dávali za krokev, aby do chalupy neuhodilo. Doma se pekly velikonoční nádivka, bochánky a ve Starém Rožmitále především jidáše.

Jidáše bývaly trojího tvaru. Buď z válečků těsta zatočeného do spirály o průměru asi 10 cm nebo z válečků těsta složeného do vysoké vlnovky nebo ve tvaru smyčky s rovnoběžně položenými konci. Jidáše se pekly z kynutého těsta, sypaly mákem nebo mazaly medem či sirupem, který med nahrazoval. 

 

Loňské Velikonoce ve Starém Rožmitále

 

Bochánky neboli mazance či bochníčky se pekly z lepšího kynutého těsta s použitím většího množství vajec a omastku, s rozinkami. Za oknem nesměl chybět beránek, který se pekl ze stejného těsta jako bochánek či z těsta obyčejného v železné formě. Upečený beránek se pocukroval, kolem krku se mu uvázala stužka a často se za oknem obložil vejci. Po svátcích se úplně ztvrdlý rozdrobil do kávy, do nádivky nebo dal slepicím. 

Nádivka nebo také nádivina byla pokrmem výlučně velikonočním. Skládala se z masa (především uzeného), velkého množství vajec, buchty z obyčejného slaného těsta, která se máčela v mléce nebo v polévce z masa. Do nádivky nezbytně patřily sekané mladé kopřivy. 

Nedělním Božím dnem velikonočním v podstatě velikonoční svátky vrcholily. V každém stavení se slavnostně prostřel stůl, z kuchyně se začaly valit vůně buchet, mazanců a masíček, což se dříve, kromě svátků, tak často nestávalo.

Pak přišly na řadu tradiční zvyky na oslavu života a jara. Ve Starém Rožmitále bylo krámků jako o pouti a děti vyrukovaly na „vzkříšení“ v nových šatech, aby je „beránek nepokakal“. O Velikonočním pondělí převažovaly v kuchyni pokrmy z vajec. Chlapci si je vyšlehali u děvčat pomlázkou, někdy až dva metry dlouhou. A zpívali koledu:

Hody, hody doprovody,

na červený vejce.

Nemáte-li červený,

dejte aspoň bílý,

slepička vám krákoře po dvoře,

zejtra snese jiný.

Vždyť vajíčko, ať už natvrdo uvařené či duté, vyfouknuté, je nejen velikonoční symbol, ale považuje se i za symbol nového života a znovuzrození. 

 

Takhle se ve Starém Rožmitále chodilo i lezlo pro pomlázku téměř před 30 lety. Foto: Cvokařské muzeum

V materiálu byly využity údaje z Wikipedie.



 

 

 

Kontakt

Cvokařské muzeum

jindrich.jirasek@email.cz

Alej Johanky z Rožmitálu 74
262 42 Rožmitál pod Třemšínem

Vyhledávání

© 2012 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode