Život s Vlčavou

Seriál měl osmnáct dílů a publikovali jsme jej v týdenních intervalech od října 2013 do února 2014.
 

Nemůžeme náš seriál začít jinak než popisem potoků a potůčků a také rybníků, kterými protékají (či je většinou obtékají). Všechno vodstvo z jižních svahů Brd se spojuje v údolí, kde leží Starý Rožmitál.

Vodoteče nad Starým Rožmitálem krásně popsal v roce 1926 učitel Václav Matoušek v pamětní knize obce. Ocitujme tedy jeho text jen s malými vsuvkami, které se vztahují k současnosti.

„Skalice (správně Vlčava, Skalicí je říčka až od Březnice) vzniká v údolí spojením několika potoků a jest nesnadno udati, který jest hlavní. V lesích huteckých sbírá prameny potok Hutecký neb Kotelský, jenž teče odtud k východu, protéká rybníky u Hutí a brzy po tom vtéká do Obžery. (Dnes se dříve nazývaný Kotelský potok píše na mapách jako Vlčava.) Do Obžery teče též potok Bukovský, který vzniká poblíž Záběhlé, teče pod Červeným vrchem a poblíž silnice k Bukové. Tu protéká dva menší rybníky a pohání mlýn s pilkou; odtud teče dál k Věšínu, kde také plní několik malých rybníčků a žene pilku. Od tohoto potoka odbočuje v Bukové menší rameno, jež teče do Nového rybníka. (Dnes Bukovský potok z Nového rybníka vytéká a dělí se na dva toky. Mohutnější vtéká mezi Obžerou a Ruslandem do Vlčavy, menší je sveden potrubím do tehdy ještě nepostaveného Farského rybníka.) Do Nového rybníka vlévá se také potok (Nový potok) tekoucí od Nepomuku, který tam sbírá vodu několika pramenů. (Dnes protéká Sobenským rybníkem, jenž byl tehdy loukou).

Za Skalici (Vlčavu) potom možno považovati výtok z rybníka Obžery. (Dnes mapy uvádějí, že Vlčava pramení blízko chaty Roubenka poblíž Hengstu. Než dorazí do Obžery obtéká nyní dva Kotelské rybníky.) Po četných oklikách v podobě tiskacího S (dnes je koryto narovnané) spěchá Skalice (Vlčava) po půdě našeho katastru k mlýnu Podkostelskému přijavše na cestě výtok z Nového rybníka. Tu jest řečiště Skalice (Vlčavy) umělou mlýnskou stokou, kdežto přirozené řečiště k Luhu od Obžery vedoucí jest nyní částečně zasypáno". (Dnes teče jediným korytem podél nábřeží, koryto k mlýnu je zavezeno.)

Za časů, kdy Matoušek vodstvo u nás popisoval, zmiňoval v katastru Starého Rožmitálu následující rybníky: Podzámecký, Obžera, Nový, Petráňův rybníček, nad nímž býval rybník Nad pastouškou a ještě výše rybník Louže, dále již zrušené rybníky na farských lukách pod Novým rybníkem a silnicí na Věšín: rybníky V marku a Břívecký a rybníček Náhlík. Už za Matouškova života z nich byly louky. Loukou se stal po povodni v roce 1895 v obecních lesích i bývalý Sobenský rybník. Samozřejmě ještě přidejme menší či větší rybníky v Bukové a Hutech.

Dnes už neexistují ani Petráňův rybníček (dnešní parkoviště před bývalou hospodou u Petráňů), ani dva rybníčky nad ním a ani rybníky na farských lukách. Naopak byl obnoven Sobenský rybník a postaven Farský rybník.

Výchozí situace pro život s Vlčavou, především s její odvrácenou tváří, tehdy i dnes je tedy popsána.

Bývalý Petráňův rybníček pod kaplankami kolem roku 1910.

Jako pramen Vlčavy je dnes označeno  místo u chaty Roubenka.

Současný most na silnici 19/I k Věšínu nad Bukovským potokem.

Nový potok nyní protéká chatovou oblastí u Sobenského rybníka.

Vlčava hrozila Starému Rožmitálu neustále povodněmi. Stékající potůčky a potoky z jižních svahů brdských kopců se totiž střetávají právě v rožmitálském údolí, kde nabývají síly a slévají se v jedinou, mohutnou řeku, které nic neodolá v cestě.

Vzhledem k velké rychlosti proudící vody se jedná vždy o bleskové povodně, kdy voda rychle zalije dvorky, zahrady a v horším případě i místnosti v domech, a po několika hodinách, maximálně jednom dni opět odteče. Proto také nebyl zatím zaznamenán případ, že by se zhroutila nějaká stavení, i když byla v obci většinou postavena z nepálených cihel, tzv. vepřáků. I přesto napáchá každá povodeň velké škody.

V moderní historii je v kronikách zaznamenána patrně dosud největší známá povodeň, a to z roku 1895. Tehdy se 21. června „strhla úděsná bouře s hroznou průtrží mračen, která vychrlila za tři hodiny 136 litrů vody na každý čtvereční metr, a měla za následek, že vody se ve svažitém terénu valily do údolí s tak příšerným hukotem, že prý byl slyšet až ve 40 km vzdáleném Písku.“ Tak to alespoň popisují historické prameny.

Sobenský rybník, u něhož stával už asi od roku 1727 mlýn, byl protržen a obnoven až v roce 1950. Jakoby ale z něho se řítící voda nestačila. Prorvala se také hráz Nového rybníka a obsah obou rybníků se vylil do Luhu. Na jihozápadě od obce se protrhl Kotelský rybník a na severozápadě oba Bukovské rybníky. Jen hráz Obžery odolala.

Celkem bylo tento den strženo devět rybníků. Vedle těch, co už jsme vyjmenovali, a které hrnuly obrovskou vlnu do Luhu, jmenujme ještě Kuchyňku, Jez, Nesvačilský a Vranovský rybník. Při povodni odnesl vodní proud mlýnské kolo z mlýna pod Sobenským rybníkem sto metrů jako hračku.

Podzámecký rybník byl díky pevným lípám v hrázi jen poškozen. Přes hráz tohoto našeho zdaleka největšího rybníka se valila voda ve výšce 120 cm. Část Starého Rožmitálu nazývaná Luh byla zaplavena do výše jednoho a půl metru. V domě č. p. 5 na začátku aleje se utopil dvou a půlletý Vojtěch Svatoň. Povodeň, při níž vystoupala hladina potoka asi o jeden a půl metru, zdevastovala v Luhu infrastrukturu i domy.

Příště vyjmenujeme další povodňové roky.

Protržená hráz Sobenského rybníka a stržený roh mlýnice v roce 1895.

V roce 1895 odnesla povodeň mlýnské kolo sto metrů od Sobenského rybníka.

Protržená hráz Nového rybníka v roce 1895.

Jen dvě léta po katastrofální a v nedávné historii největší povodni v roce 1895 se protrhly hráze Nového rybníka po druhé. A tak byl Luh v roce 1897 zatopen znovu.

Povodně ale trápily obyvatele Starého Rožmitálu už před tím. Přesto si na březích Vlčavy stále stavěli svá obydlí. Voda jakoby je přitahovala. A navíc hladina přece ledacos skryje a i malá povodeň ledacos uklidí.

J. P. Hille píše v brožurce nazvané Třemšín a vydané v roce 1913, že v roce 1586 náhle roztál sníh na Třemšíně a způsobil v okolí velké škody. Přes osmnáct rybníků v okolí bylo strženo. A určitě i v pozdějších letech se potoky a rybníky na lidech a jejich obydlích pořádně vydováděly.

Pojďme se ale spíše podívat, jak to vypadalo v pozdějších stoletích. Tak třeba 25. listopadu 1824, kdy už bylo sněhu v lesích několik stop, spustil se liják a dravý proud vody hnal se ke Starému Rožmitálu, strhal rybník, vše kolem zaplavil a mnoho škod nadělal. Podobně tomu bylo hned v roce 1825. O velké povodni v roce 1895 jsme už psali, ale dosud jsme se nezmínili o jejích menších sestřičkách hned v roce 1896 i v roce 1897.

Správce meteorologické stanice v Rožmitále p. Tř. Hubert Hoyer ve své práci o počasí na Rožmitálsku, kterou publikoval začátkem 80. let ve Vlastivědném sborníku Podbrdska, uvádí ještě, sice menší, ale přesto povodně v letech 1925, 1926 a 1932. A to jsme určitě nevyjmenovali všechny roky, kdy naše předky trápila velká voda. Ostatně by to nemělo ani smysl, povodně na Vlčavě prostě byly, jsou a bohužel asi budou.

Ve 20. letech 20. století si tuhle skutečnost uvědomili i starorožmitálští zastupitelé a začali na nátlak občanů, jimž už asi povolovaly ze stálých záplav nervy, jednat.

Když začne rychle tát v kopcích velké množství sněhu, jak ho měli například v roce 1942 v Ruslandu, odkud je snímek, nelze se divit, že voda ve Vlčavě rychle stoupne.

To není řeka, to jen lesy v Brdech se po vydatných deštích změnily v řeku. 1. června 2013 fotografoval Karel Hutr.

Obyvatelé Starého Rožmitálu, konkrétně jeho částí Luh a Rusland, svádějli velice často souboj s velkou vodou, která se žene z brdských kopců. Samozřejmě vždy prohráli. Na začátku 20. let minulého století však už obec delší dobu pomýšlela na regulaci Vlčavy.

„Rok co rok se rozvodňuje, vystupuje z břehů a zatopuje prostor mezi mlýnem a Luhem“, píše se v odůvodnění budoucí investice. A zápis z obecní rady pokračuje: „Břeh k Luhu je nízký a dvě ramena potoka nestačí vodu odvésti. Oba dřevěné mosty nevyhovují, jsou slabé a úzké.“

V roce 1926 tedy bylo konečně přikročeno v Luhu k úpravě potoka.

„Místo dosavadních dvou ramen bylo zřízeno jedno široké potočiště“, je uvedeno v zápisu ze schůze obecního zastupitelstva, „které na straně k Luhu bylo vyzděno tarasem z lomového kamene, břeh zde byl zvýšen a ovšem i srovnán. Menší dva dřevěné mosty tím byly odstraněny a byl postaven nový důkladný most. Tím zde vzniklo úhledné nábřeží. Přes nové potočiště byl postaven nový most značně širší a delší než byly dřívější, a to dřevěný na železných nosičích (traverzách), jež spočívají na kamenných zdích a na kamenném pilíři uprostřed řečiště. Po okrajích mostu dáno dřevěné zábradlí, po okraji potoka zapuštěny do tarasu kamenné sloupky a dáno jednoduché zábradlí ze železného prutu. Pro nabírání vody bylo uděláno několik schůdků k potoku. Občané Luhu srovnali zde své zahrádky, někteří opravili své domky, čímž tato část obce nemálo získala na vzhledu.  Kříž stávající vpravo od cesty mezi oběma mostky v řadě topolů byl dán vlevo od cesty k prvnímu jasanu pod Petráňouc zahrádkou u mlýnské stoky. Při úpravě potoka bylo nutné zabrat malé úseky cizích pozemků. Naproti tomu se zjistilo, že i občané užívají obecních pozemků. Byly to vesměs pozemky malé, nejvýše něco přes 100 m2. Všechny změny byly provedeny v pozemkových knihách. Celkový náklad na úpravu potoka a stavbu mostu byl 85 000 Kč, na to byla získána subvence 17 000 Kč, obec tedy vynaložila 68 000 Kč. Stavbu prováděl stavitel Jan Kolář z Rožmitálu.“

K tomuto vyčerpávajícímu popisu jen dodejme pro srovnání pár cenových údajů z poloviny 20. let: Metrák pšenice stál 190 Kč, metrák brambor 30 Kč, kráva až 4 000 Kč, kůň 3 až 5 000 Kč, husa 45 Kč, tisíc červených cihel 320 Kč, 1 m2 eternitu 23 Kč, 1 kg benzinu 4 Kč, tesař a zedník ke stravě 4 Kč za hodinu.

Zabránila úprava potoka dalším povodním?

Stavba dřevěného mostu v roce 1926.

Most překlenul v roce 1926 do jediného řečiště spoutanou Vlčavu.

Situace v Luhu před vybudováním jediného mostu v roce 1926. Z mapky je zřetelné, že Vlčava tekla Luhem ve dvou ramenech. Místo nich bylo zbudováno jen jedno koryto. Třetí rameno, nejsevernější, které hnalo vodu na mlýnské kolo, zůstalo samozřejmě zachováno.

Za šest let bylo nové koryto potoka včetně nového mostu podrobeno první vážné zkoušce. 30. května 1932 začala ráno po silném dešti voda ve Vlčavě rychle stoupat a zaplavovat louky pod rybníkem Obžera a prostranství mezi mlýnem a Luhem. Postavený taras tak musel poprvé odolávat přívalu vod. Na dvou místech jej rozbouřená řeka v celkové délce dvanácti metrů odnesla. Hodně bylo vymleto staré potočiště za Ruslandem, kde se pak na některých místech sesul břeh až k pěšině.

Obyvatelé Starého Rožmitálu, ale nejen oni, byli v této souvislosti rozzlobeni na správu arcibiskupského velkostatku v Rožmitále. Proč? Obviňovali ji, že velkostatek začal pozdě upouštět vodu z rybníků. Člověk se musí při čtení těchto řádek bezděky pousmát. Historie se stále opakuje, jen protagonisté jsou jiní.

Arcibiskupské hospodaření však rozčilovalo staroměstské i jinak. A to tak, že si obec v prosinci 1933 dokonce stěžovala na okresním úřadě v Blatné a na zemědělské radě v Praze. O co tehdy šlo? O svévolné vypouštění vody z rybníka Obžery v zimě. Rybník byl odpouštěn vždy v noci, a protože byly tuhé mrazy, voda každým dnem v korytě potoka více a více namrzala. Potok už byl zamrzlý do značné výše, a kdyby sníh náhle povolil či začalo pršet, voda by se po silném ledu rozlila a opět zaplavila domy v Luhu. Pro podání stížnosti však měla obec ještě jeden důvod. Na regulaci potoka totiž dostala subvenci (o rozpočtu jsme psali ve 3. díle) a v podmínkách pro její udělení měla, že jej musí udržovat v úplném pořádku.

Velká voda z konce května 1932 přinutila obecní radní, aby už nechali opravit teprve před šesti lety postavený most. A tak dva měsíce po povodni obec projednávala jeho opravu. Ocitujme hezky česky napsaný  zápis ze schůze zastupitelstva 17. července 1932:

„Projednání nutné správy mostu v Luhu, kterážto správa musí býti co nejdříve provedená, neboť je mnoho dřevěných mostovic (trámů) shnilých. Schváleno veškeré shnilé mostovice vyměniti  za nové, které se zakoupějí na některé pile v Rožmitále, buďto u p. Průchy nebo u p. K. Pompla, u toho kdo je dá levněji, a navrženo, aby se most prohlédl a kolik mostovic bude třeba zakoupiti. Nejméně 15 kusů mostovic jest jistě zapotřebí a přikoupiti alespoň 2 či 3 mostovice více a nechati nějakou vždy v záloze, neboť když by stál pád, že některá pak by praskla, by se nechala ihned vyměniti.“

Cvokařská ulice z pohledu od mostu při povodni v květnu 1932.

Dům č.p. 118 byl při povodni v roce 1932 těsně před dokončením. Dnes je v jeho části Cvokařské muzeum.

Nový dřevěný most povodni v roce 1932 odolal. Fotografie byla pořízena z okna ve mlýně.

Most přes Vlčavu postavený v roce 1926 na kamenných zdích a středovém pilíři, ale s dřevěnou mostovkou na traverzách, se tedy dočkal opravy, ale v roce 1934 hlavně důkladné přestavby. Dřevěná podlaha totiž hodně trpěla jízdou povozů i počasím, a tak se obecní zastupitelstvo rozhodlo, že postaví most ze železobetonu a s vějířovitou dlažbou z malých žulových kostek.

29. dubna otevřelo zastupitelstvo nabídky stavebních firem, určilo vítěze a 2. května se začal most až na pilíř uprostřed koryta bourat. Pro pěší byla postavena dřevěná lávka a pro povozy a dobytek se probouralo kousek tarasu nad mostem. 15. července se konala za účasti stavitele Karla Houry ze Sušice, jenž vyhrál výběrové řízení, a všech zástupců obce Starý Rožmitál kolaudace. Celá stavba tedy trvala od počátku zbourání starého mostu 75 dnů. 

Doba výstavby se může nezasvěcenému čtenáři zdát krátká, ale původní lhůta byla ještě kratší. Obec staviteli Hourovi určila, že s ní musí být hotov do konce června. Ale už i tenkrát bývaly objektivní důvody, které vedly ke zpoždění, totiž vícepráce a žádost o navýšení rozpočtu.

Podívejme se, jak si naši předci při výběrovém řízení na stavbu mostu vedli. Jeho průběh je v mnohém poučný i dnes.

Zdá-li se někomu, že se stavbě mostu věnujeme zbytečně moc, činíme tak zcela úmyslně. Tak, jak byl most včetně příjezdových ramp v roce 1934 postaven, tak stojí dosud. A ještě jedna zajímavost: Stavbu mostu řídil stavitel Ludvík Jiřík, který se mimo jiné o patnáct let později podílel na obnově Sobenského rybníka a v letech 1971 - 1972 na výstavbě Kulturního domu ve Starém Rožmitále. A v roce 1974 se objevil v dokumentárním filmu Být užitečný lidem.

Stavba nového železobetonového mostu v roce 1934. Z mostu postaveného v roce 1926 zůstal je středový pilíř.

29. dubna 1934 se tedy v obecní kanceláři uskutečnilo, jak se píše v zápise „otevření ofertů na stavbu železobetonového mostu přes potok v Luhu a zároveň projednání usnesení a schválení stavby této jednotlivému oferentu, tj. podnikateli stavby.

Starosta (Alois Kulovaný) oznámil, že byli vyzváni čtyři podnikatelé staveb písemně a osobně starostou doručeny nabídky staviteli Janu Koláři, Janu Jarešovi, mistru zednickému, oba z Rožmitálu p. Tř., ing. Bohumilu Štetinovi z Mirovic a pak staviteli Karlu Hourovi ze Sušice.

Do termínu podání nabídek došly pouze dvě nabídky – od Štetiny a Houry. Na schůzi se osobně dostavil stavitel Houra a prohlásil, nežli začnou otevírat oferty na stavbu mostu, že slevuje ze svého rozpočtu z celkového nákladu ihned jeden tisíc Kč. Po otevření obálky Houry a po odečtení tisíce Kč dělala jeho nabídka 19 953 Kč. Nabídka ing. Štetiny činila 18 692 Kč. Jelikož v zadávacích podmínkách jest obsaženo, že zastupitelstvo není vázáno na nejmenší podání a může zadati stavbu podle svého volného uvážení, jak za dobré a vhodné uzná, tak po bedlivém vyšetření se zastupitelstvo rozhodlo jednohlasně stavbu zadati Hourovi, když ještě z celkového rozpočtu sleví.

Před otvíráním obálek Houra opustil místnost, teď by zavolán zpět. Dohodnuto, že most postaví za 19 000 Kč včetně úprav obou ramp tak, aby příjezd na most byl pohodlný. Houra dále prohlásil, že bere na sebe jednoroční záruku z celkového rozpočtového nákladu 10%, tj. 1 900 Kč a že dodá na obecní úřad záruční listinu“.

8. června, když už byla stavba mostu v plném proudu, se stavitel Houra dostavil na zastupitelstvo znovu. Obec totiž po něm žádala, aby prodloužil zděné rampy, přizdil taras od mostu k Ruslandu a postavil pět žulových sloupků se železným zábradlím.

Pokračujme ale zápisem: „Podle Houry to dělá celkový obnos as 5 700 Kč, a že se z toho nedá ničeho sleviti. Při jednání o tomto přihlásil se člen obecní rady Karel Červený, že tuto práci všechnu si vezme ve své režii též s členem obecní rady Františkem Synkem za obnos 4 000 Kč a že ji provedou podle propočtu stavitele. Jednohlasně schváleno toto levnější řešení.

Navážka bude se bráti ze dna potoka a velký kámen a štěrk z břehů kolem potoka. Navážka bude od vršku dlažby mostu urovnaná směrem ke mlýnu v délce 22 metrů a v šířce 6 m 20 cm. Z druhé strany od dlažby mostu směrem k alejím navážka prodloužena 25 m 60 cm, od mostu směrem do Kulovaného dvora 22 m a navážka směrem k Ruslantu v délce 24 metrů po celé šířce nábřeží, jen otvor pro odpad vody se nechá kolem zahrádky Feltových as 60 cm široký. Dále pak musí být přizděny rampy prodloužením as 4 metry po obou stranách ke mlýnu, ke straně Kulovaných též rampa prodloužena okrouhle as 4 metry a rampa k Ruslantu bude zřízena od vršku mostu až k pátému sloupku žulovému u nábřeží přiměřeně urovnána. Rampy tyto budou z kamene žulového na maltu vápennou a cementem svršky pokryté a vyspádování jejich. Ve všech rampách ke mlýnu budou osazeny dva žulové sloupky a směrem ke Kulovanému jeden žulový sloupek, v nichž budou zasazeny a opatřeny úhlovým železem (zábradlím), jako jest na mostě.“

 Most z roku 1934 je týž jako tenkrát, jen byl vzhledem k současnému provozu několikrát zpevněn.

Přeskočme nyní v našem vyprávění třicet let, kdy se nic podstatného nedělo. V šedesátých letech minulého století pak ale došlo ke třem závažným událostem, které měly větší či menší vliv na tok Vlčavy a život obyvatel sídlících u jejích břehů.

Když převzal Státní statek po zkrachovalém Jednotném zemědělském družstvu (JZD) louky pod Obžerou, rozhodl se, že skoncuje s jejich každoročním zaplavováním. Když se začala kolem Starého Rožmitálu stavět silnice l. třídy č. 19, rozhodlo se, že veškeré potůčky z polí se svedou do jednoho koryta s vyústěním u mostu v Luhu. A když se nájemce Podzámeckého rybníka rozhodl, že zde zintenzivní chov ryb, postavil kolem rybníka obtokovou strouhu a při ústí Vlčavy jez.

Karty byly namíchány a velké záplavy na sebe nenechaly dlouho čekat. Vezměme to však po pořádku.

V roce 1959 ve Starém Rožmitále zkrachovalo Jednotné zemědělské družstvo a byl založen Státní statek. V rostlinné výrobě si dal hned v roce 1960 plán každým rokem obnovit 50 ha  luk. Na Rožmitálsku mělo být totiž zavedeno plemenářství, protože díky malému výskytu TBC zde byly pro něj příznivé podmínky. Zásadním úkolem tedy bylo získání dostatečného množství kvalitního krmiva z celkové rozlohy jednoho tisíce hektarů luk, kterým statek disponoval. Řada z nich ale byla zamokřena, mimo jiných i ty mezi Obžerou a Starým Rožmitálem, a drenážní trubky nebyly k sehnání.

I šlo se na to jinak. Uvědomme si, že tehdy Vlčava přitékala do Luhu horním, severním, korytem nad dnešním házenkářským hřištěm a požární nádrží až ke splavu, jenž byl západně od házenkářské boudy. Od splavu dříve tekla k mlýnskému náhonu, anebo později – když mlýn přestal pracovat – jen jižním směrem do současného koryta na nábřeží.

Než potok dospěl ke splavu, točil se mezi Obžerou a Luhem v mnohých meandrech a při vyšších stavech se jeho vody zachytávaly na loukách. A na to si státní statek stěžoval.

„Tím“, psalo se například v dopise ředitele rožmitálského státního statku, národního podniku, adresovaného Správě povodí Berounky v Plzni „dochází ke značným ztrátám v podobě nemožnosti využití místních honů k produkci krmné základny pro živočišnou výrobu“.

Stížnost statku byla vyslyšena a Správa vodních toků a meliorací v Plzni provedla tzv. průpich. Vlčavu před Ruslandem přinutila téci v přímce, severní historickou vodoteč zrušila a všechnu vodu svedla do bývalého úvozu podél Ruslandu, ve kterém tekla voda jen občas při velkých deštích. Tím byl bez vědomí obce zcela změněn celý vodní režim mezi Obžerou a Podzámeckým rybníkem. Na stížnosti občanského výboru i MNV v Rožmitále Okresní národní výbor nereagoval. Asi se v Příbrami urazili, když jim Rožmitálští vytýkali, že nejsou schopni ani určit majitele, natož postihnout viníka, který bez vodohospodářského oprávnění provádí nedovolené zásahy do vodních toků.

Velké vodě teď už nic nebránilo, aby se bez překážek rychle valila do Luhu. Louky byly zachráněny, ale kdo bude chránit občany před záplavami? To ale nebyla jediná změna.

Průpich mezi Ruslandem a Obžerou měl uchránit louky před podmáčením.

Dnes se o louky nikdo nestará...

...a všude kolem vznikl prales.

V roce 1967 usoudilo Státní rybářství Blatná, že je rybám v Podzámeckém rybníku zima, a tak se rozhodlo, že je zahřeje. V ústí Vlčavy do rybníka vybudovalo betonový jez, tehdy v úředních dokumentech zjemněle nazývaný jízek, který bránil přítoku studené čerstvé vody z potoka. Kolem rybníka, po jeho jihozápadní straně, zřídilo obtokovou strouhu, kudy ona studená voda měla odtékat přímo do rybníka Kuchyňka. Změny byly opět samozřejmě provedeny, aniž by se někdo ptal místních občanů.

Ti se ale ozvali hned následující rok, když na jaře byly zcela zbytečně v Luhu zaplaveny tři domy.

Pevný betonový jez s vypouštěcím otvorem ve formě ručně ovládaného dřevěného stavidla totiž vzdouval hladinu v potoce o 30 až 40 cm. Při jarním tání v roce 1968 zadržel i plující ledy a neštěstí bylo hotovo. Starorožmitálský občanský výbor ve složení Adolf Kulovaný, František Leiterman a Josef Mora si nechal na nesmyslnou stavbu vypracovat posudek u odborníků v rožmitálské vojenské posádce a 9. července 1968 si stěžoval spolu s MNV ve městě Okresnímu národnímu výboru v Příbrami. Stížnost ale zůstala bez odpovědi. Stejně jako dosavadní stížnosti adresované Státnímu rybářství Blatná.

Po dlouhá léta, i přes marný boj starorožmitálských občanů se nic nedělo. Každým rokem voda zaplavovala přinejmenším dvorky a zahrady. Podzámecký rybník, kdysi chlouba Rožmitálu, se znehodnotil v zarostlý močál.

Pak ale přišel červenec 1980. Tento den prožila obec největší povodeň a pohromu, co si kdo pamatoval.

V noci z 21. na 22. července 1980 postihla celou povltavskou oblast velmi silná bouře s mimořádně prudkou průtrží mračen, která způsobila v městě i ve Starém Rožmitále velikou povodeň a rozsáhlé záplavy. Velký proud vody se přeléval přes most v Luhu do Podzámeckého rybníka. Ve Starém Rožmitále byly zatopeny domy v Luhu, na nábřeží B. Sadílka, v aleji a v Železné ulici. Voda zaplavila házenkářské hřiště a zničila kotelnu v nedávno postaveném Kulturním domě.

Po této zkušenosti píše člen občanského výboru Adolf Kulovaný 1. září téhož roku Městskému národnímu výboru v Rožmitálu dopis s vírou, že práce na vrácení potoka a rybníka do původního stavu budou zařazeny do nejbližšího pětiletého plánu. Zároveň prostřednictvím MNV urguje na ONV odpověď na dopis občanského výboru z 9. července 1968, ve kterém občané upozorňovali na možnost záplav. Ale nic se zase nedělo.

Kulovaný v dopise sarkasticky dodává, „že je možné, že v důsledku tehdejších změn a doplňků funkcionářských sborů, mohlo dojít ke skartování nevyřízených případů, proto v příloze přikládáme podklady, které umožní orientaci v celé záležitosti, která trvá více než 15 let.“  K dopisu přidal deset kopií stížností, protokolů, dopisů, odvolání, rozhodnutí a vyjádření nejrůznějších orgánů.

Text pak pokračuje: „Věříme, že pochopíte naši snahu o řešení celé záležitosti, abychom na jaře opět nemuseli přihlížet, jak voda zaplavuje řadu pozemků a bytů.“

Jak to byla prorocká slova!

Povodeň v roce 1980.

Miroslav Procházka vyhání v roce 1980 vodu ze stavení.

Malé děti odnášeli dospělí, jako tady na snímku Václav Sýkora, do bezpečí.

Za rok, téměř na den, přispěchala do Starého Rožmitálu nová povodeň. Jestliže v roce 1980 začalo pršet 20. července a za tři dny spadlo 110,3 mm srážek, tak v roce 1981 začalo lít 17. července a v následujících třech dnech napršelo dokonce 129,6 mm srážek. Škody na majetku státu i občanů byly obdobné jako před rokem.

Ještě když lidem v Luhu stála voda na dvorcích, píše Adolf Kulovaný, tentokrát jako soukromá osoba, Městskému národnímu výboru v Rožmitále, České státní pojišťovně, Státnímu rybářství Blatná a uliční organizaci KSČ ve Starém Rožmitále:

„20. červenec 1981 opět potvrdil, předvedl a dokázal reálnost stížností, upozornění a předpokladů ohledně záplav pozemků a obytných domů obce Starý Rožmitál. V důsledku přehrazení Vlčavy v ústí Podzámeckého rybníka nastal již počtvrté vzestup hladiny a zaplavení zmíněné části obce. I prostý selský rozum usoudí, že vybudovaná obvodní strouha kolem rybníka cca 3 metry široká nemůže pojmout a odvést vodu z potoka cca 8 metrů širokého.“ V dopise vypočítává korespondenci a jednání v této věci od roku 1968 až po poslední dopis občanského výboru z dubna 1981.

Na konci dopisu píše: „Zaujme Městský národní výbor v Rožmitále konečně nějaké stanovisko k zabránění záplav, utrpení občanů se stěhování svršků, prádla, drobného nábytku atd. na půdu a zpět do zvlhlých místností...?“

Nic se ovšem neděje. Státní rybářství Blatná mu odpovídá, že Podzámecký rybník byl vybudován na základě propočtů Hydroprojektu a všechno je v pořádku. Řečiště potoka, že je značně zaneseno, a že kromě přirozeného nánosu je to zaviněno vyvážením popela do potoka místními občany. A že se musí potok vyčistit a porost na březích vykácet. Kdo to má ale udělat, to rybáři nepíší. 4. ledna 1982 mají lidé v Luhu zatopené sklepy.

Povězme si nyní, jak byl Podzámecký rybník vlastně v roce 1967 upraven. Podle projektové dokumentace byl rybník, jehož správcem a uživatelem včetně všech jeho zařízení bylo Státní rybářství Blatná, zrekonstruován tak, že hladina byla snížena o 40 cm, stavidla č. 1 byla nahrazena kruhovým přelivem a stavidla č. 2 a 3 pomocného přelivu na levém břehu a stavidla přibližně uprostřed hráze byla přestavěna. Na těchto stavidlech byla zřízena ze tří stran česlová stěna. Stavidla č. 4 zůstala bez opravy. Součástí rekonstrukce bylo vytvoření obtokové stoky, jejíž funkce spočívala v převedení normálních vod mimo rybník, aby voda v rybníce nebyla ochlazována. Retenční funkci rybníka tvořil kruhový přepad, který zabezpečoval převedení maxima velkých vod. Tolik povídání o tom, co se – podle blatenských rybářů jistě správně - udělalo.

Ještě pár snímků z roku 1980 (z roku 1981 se nám bohužel nepodařilo žádné fotografie sehnat). Tady se díváme na povodeň z mlýna.

U této fotografie člověk váhá, zda odvážný cyklista ještě jede po nábřeží či už v potoce.

Nábřeží Bartoloměje Sadílka.

Právě kvetly ovocné stromy.

V roce 1981 začal o problému s Podzámeckým rybníkem jednat odbor vodního a lesního hospodářství Středočeského kraje. Konstatoval, že podél rybníka byla vybudována obtoková strouha, která je v roce 1981, kdy se provádí šetření, už zarostlá a zanesená. Tato strouha je dimenzována na převádění malých průtoků. Výsledek kontroly? Nedostatečné odtokové možnosti obtokovou strouhou a betonový jez jsou příčinou záplav. Tedy to, co ve Starém Rožmitále už dlouho věděl každý.

O konaném šetření byl proveden zápis, ale zase se nic nedělo.

Kontrolní zpráva odboru vodního a lesního hospodářství Středočeského kraje tedy konstatovala, že to Blatná udělala špatně a že zaplavení obce Starý Rožmitál způsobuje příliš vysoký betonový přelivný jízek potřebný na vzdouvání vody pro zajištění potřebné výše hladiny v obtokové stoce. Rovněž se ve zprávě psalo, že v potoku od jezu asi 300 m proti proudu jsou navíc značné nánosy v korytě a břehy jsou zarostlé dřevinami. Hladina potoka je nyní (v roce 1981) vyšší než před výstavbou jezu.

Z kontrolní zprávy ještě citujme, „že terén v okolí jízku se na přilehlých pozemcích zvýšil za patnáct let o 65 centimetrů. Tok je značně zanesen, což jde samozřejmě odstranit, ale odtokové poměry se od roku 1967 radikálně změnily rozsáhlými melioračními úpravami v okolí Rožmitálu. Z toho jednoznačně vyplývá nutnost snížit stávající jízek asi o 40 cm, čímž by mělo dojít k bezpečnému průtoku stoleté vody i za stávajících odtokových poměrů.“

Státní rybářství Blatná bylo ochotné jízek snížit, ale jen o 20 centimetrů. Občanský výbor ale trval na jeho zrušení, to ale blatenský státní podnik nechtěl připustit.

Ještě v roce 1981 byly Městským národním výborem (MěstNV) v Rožmitále vykáceny v délce asi 150 m od jezu proti toku náletové vrby a jiné dřeviny a byla ponechána pouze jedna vzrostlá olše. V roce 1982 měly být vykáceny břehy až na konec obce v Ruslandu. (Prořezávka břehových porostů vyplývala z § 10 vodního zákona jako povinnost bez povolení nebo souhlasu vodohospodářského orgánu).

4. listopadu 1981 MěstNV slíbil, že v zimě 1981 bude tento úsek potoka značně rozšířen a prohlouben a budou odstraněny veškeré, některé až třicet let staré, divoké skládky na březích. Také bude asi dva a půl krát rozšířen začátek odtokové strouhy, jež bude asi ve stopadesátimetrovém úseku prohloubena.

Ale o odstranění jízku a zlikvidování obtokové strouhy nikde nepadlo ani slovo. V roce 1983 náhle zemřel Adolf Kulovaný, aniž se dočkal zadostiučinění za svůj dlouholetý boj proti úřední aroganci. Ostatní občané ale v jeho boji pokračovali. Ještě v tomto roce se obrátili se stížností na Federální shromáždění Československé socialistické republiky, ale ani to nepomohlo. Plnění plánu v produkci ryb se nesmělo narušit.

Až konečně v roce 1992, téměř po třiceti letech, byl betonový jez při ústí Vlčavy do Podzámeckého rybníka odstraněn a současně byla také zlikvidována obtoková strouha.

Pak byl deset let klid, až v roce 2002 ...

Podzámecký rybník je spolu se zámkem a farním kostelem dominantou rožmitálského údolí.

Náletové dřeviny v ústí Vlčavy do Podzámeckého rybníka.

Výlov Podzámeckého rybníka v dubnu 2013. Foto: Jan Kožíšek.

Podzámecký rybník v roce 1915.

11. srpna 2002 večer začalo vytrvale pršet, i když zpočátku jen slabě. Spadlo 32,8 litrů srážek na metr čtvereční a vše bylo dovršeno o den později, kdy celodenní vydatný déšť přinesl na každý metr dalších 89 litrů vody. Pršelo až do rána 13. srpna.

Celý srpen byl srážkově mimořádně nadnormální, neboť úhrn srážek o velikosti 199,1 mm činil neuvěřitelných 255 % normálu. Podmáčené lesy, louky a pole nad Starým Rožmitálem nestačily příval vody pojmout, a když o půlnoci povolila hráz Farského rybníka obnoveného v roce 1956, byla zkáza neodvratná. Domy v Luhu, v Ruslandu, Železné ulici a na aleji byly zatopeny, v mnohých se voda dostala dovnitř. Záchranné práce trvaly od desáté hodiny dopolední 12. srpna do čtvrté hodiny ranní 13. srpna. Při povodni naplnili hasiči s vojáky rožmitálské posádky přes 600 pytlů s pískem, ale ani tato hráz rozlití Vlčavy nezabránila. Podzámecký rybník a Kuchynka přetékaly.

Vojáci projížděli celou noc Starý Rožmitál s nákladní Tatrou 815, rozváželi pytle s pískem a evakuovali občany do bezpečí. Naštěstí nikdo nepřišel o život, stal se jen jeden lehký úraz elektrickým proudem Zdeňkovi Sadílkovi při čerpání vody ze zatopeného rodinného domu. Michala Bučko strhl u mostu, přes který voda přetékala, mohutný proud, ale naštěstí se zachytil o zavřená vrata u č.p. 74. Automobil staroměstských hasičů nasál vodu a byl poškozen.

Celkem v Rožmitále pod Třemšínem pomáhalo při povodních 80 vojáků z místní posádky a na 50 hasičů. Škody na majetku města dosáhly 1,5 mil. Kč a občanů přes dva miliony Kč. Celkově voda zaplavila 80 domů a pět chat, z toho 35 objektů ve Starém Rožmitále. Ve více než 30 domech zalila obytnou část. Třicet vojáků pomáhalo ještě další dny občanům s úklidem zatopených domů a zahrad.

V roce 2002 bojovaly s pětisetletou povodní téměř celé Čechy. Vodou bylo postiženo 753 obcí.

Tuto povodeň lze ve Starém Rožmitále srovnat pouze s velkou vodou v roce 1895. Nelze ani domyslet, co by se s Luhem stalo, kdyby stál ještě Vlčavě v cestě do rybníka betonový jez, jenž strašil místní občany 25 let až do roku 1992. Kdo nikdy nepozoroval stoupající vodu, nepochopí, že o tom, zda bude dům zaplaven či ne, rozhoduje každičký centimetr.

Poslední stopy po povodni byly v obci zahlazeny v roce 2004.

Protržený Farský rybník v srpnu 2002.

Voda stále stoupá.

O tato vrata se při povodni v roce 2002 zachytil Michal Bučko. Náš snímek byl pořízen poté, co opadla voda. Všimněte si do jaké výše až sahá nános bahna.

K pětisetleté povodni v roce 2002 se vracíme ještě vzpomínkou jednoho lufťáka, jak tady něžně říkáme těm, kteří ve Starém Rožmitále mají chalupu. Na chalupu se totiž jezdí nejen odpočívat, ale hlavně dělat.

„V neděli 11. srpna jsme se s manželkou vraceli navečer z chalupy. Sice pršelo, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by déšť mohl dělat problémy. Ve Vlčavě teklo jen o trochu víc vody než obvykle.

V pondělí 12. srpna odpoledne nám volá soused, abychom raději přijeli, že říčka se už vylila z koryta. V rozhlase předpovídají další srážky. Dvě hodiny před koncem pracovní doby odjíždíme tedy do Luhu. V práci jsem nahlásil, že druhý den ráno budu zpátky.

Přijeli jsme do Luhu, kde už bylo pozdvižení. Spousta lidí na mostě pozorovala vodu, zda stoupá či nikoli. Někteří zabodávali do trávníku klacíky, podle nichž pozorovali vývoj situace. Na nábřeží už bylo pár čísel vody, ale pod mostem bylo stále dost volného místa. Přesto se voda začala rozlévat po plácku a do nejníže položených zahrad a dvorků.

U mostu jsme se dlouho nezdržovali, a začali pro jistotu nosit peřiny do podkroví, vyndavali prádlo z dolejších míst ve skříních a nádobí z kredence. Sklípek už byl plný vody, ale místnosti byly ještě v pořádku. Do sklípku jsem dal ponorné čerpadlo a vodu vypouštěl oknem do ulice. Naštěstí po celou dobu povodně nebyla vypnuta elektřina, což se ve Starém Rožmitále rovnalo zázraku.

Občas jsme zašli k mostu zjistit, jak jsou na tom klacíky. Večer se zdálo, že voda malinko ustupuje a tak se většina lidí rozešla domů.

Zažili jsme tady už pár povodní, ale dosud nikdy – co sem jezdíme - se voda nerozlila do místností. Vypadalo to, že tomu tak bude i tentokrát. Kolem našeho stavení sice všechno bylo pod vodou, srovnané hranice dříví byly rozházeny po dvoře, dílna byla zatopená, ponk se svěrákem nadzvednut...ale tyto obrázky už jsme znali.

Dobrovolní hasiči a vojáci z místní posádky přesto evakuovali z ohrožených domků starší lidi, stavěli hráze na nábřeží a rozváželi po domech pytle k zajištění vchodových dveří. I pes, který běžně na cizího člověka cení zuby, se nechal klidně vzít vojákem do náručí a dát do nákladní tatry. Sami jsme kopali drny a utěsňovali prahy do stavení. Stále pršelo, což nevěstilo nic dobrého. Ti, kteří měli možnost se podívat na meteorologické předpovědní mapy na internetu, měli pro nás jen špatné zprávy.

Příroda nám však zasadila úder zcela nečekaně. Žádné postupné a pomalé zvyšování hladiny ve Vlčavě. Před půlnocí se nad Luhem protrhla hráz Farského rybníka a ohromný proud kalné vody vtrhl do stavení a zalil v půlmetrové výši všechny místnosti, nábytek, a vše co jsme zapomněli vynést nahoru nebo bylo příliš těžké či velké. Plovoucí podlaha opravdu plavala.

Do rána ve středu 13. srpna bylo po všem. Voda opadávala a všichni jsme najednou spatřili tu ohromnou spoušť, co přinesla. Uvnitř i venku bahno, zničený nábytek, promáčené zdi, do výše zanesený plot sajrajtem, rozvrácená dřevěná kůlna, zničené stromky. Na zahradě si přežraná kočka pinkala v tůňkách s násadovými rybkami z Farského rybníka.

Ani jsme neměli chuť začít s úklidem. Byli jsme vyčerpáni probdělou nocí a bezmocí proti přírodnímu živlu. Seděli jsme v kuchyni na židlích, které stály ve vodě, a tupě zírali, jak voda pomalu opadává. Pak jsme zapnuli televizi a zjistili, že dál po proudu Vltavy, do které se prostřednictvím Lomnice Vlčava vlévá, na tom budou lidé ještě hůř než my.

Začali jsme tedy s tím nejnutnějším úklidem, s těžkými věcmi nám pomáhali vojáci. Do práce jsem se dostal až za týden.

Za nějaký čas, kdy si u nás pojišťováci podávali ruce, jsme stavení i zahradu a dvůr dali jakž takž do původního stavu. Škody však byly velké a některé ztráty nenahraditelné.

Povodeň však přinesla i jednu pozitivní věc. A že ji přinesla, to myslím doslova. Následující rok nám totiž na zahradě vykvetly nádherné květiny, které jsme tu nikdy neměli.

Sem až sahala voda v místnostech.

Začátkem 21. století jsme už začali chápat, že podnebí se i v Brdech mění, že bude častěji velké vedro a velká voda. A že v této situaci můžeme povodně minimalizovat, ale nikoliv jim zcela zabránit.

Už rok po katastrofální, na některých místech pětisetleté povodni, nechala společnost Blatenská ryba s.r.o. nákladem téměř dvou milionů korun obnovit Farský rybník. V roce 2004 skončily v Rožmitále práce na odstranění škod způsobených povodní před dvěma lety. 12. června zahrála na házenkářském hřišti ve Starém Rožmitále dechová kapela Rožmitálská venkovanka a na nové lávce přes Vlčavu mezi hřištěm a nábřežím, kterou strhla povodeň, se stříhaly pásky.

Stavení v Luhu a na ostatních postižených místech se vyhřívala na sluníčku, zdi většinou z nepálených cihel už byly téměř vysušené a zahrady opět rozkvetly květinami.

28. května 2006, čtyři roky po nejhorší povodni za posledních 107 let a dva roky po ukončení likvidace napáchaných škod, bylo v osm hodin ráno v Rožmitále naměřeno neuvěřitelných 73,8 mm vodních srážek, přičemž většina spadla v noci za pouhých jedenáct hodin.

Vlčava, zanesená pískem a bahnem, spoutaná do náletových křovin a stromů, opět ruku v ruce se zabahněným a zarostlým Podzámeckým rybníkem ukázala, co dovede. Naštěstí vody nebylo tentokrát tolik jako v roce 2002, a ani se neprotrhl žádný rybník, a tak se většinou zastavila u prahu do domů. Ovšem devastace krajiny, dvorů a zahrad byla stejná. Škody a následky povodně se daly srovnat s rokem 1980.

Občané žádají na úřadech, aby – když už nejde povodním úplně zabránit – ve prospěch lidí alespoň konaly. Aby vyčistily potok od nánosů, aby z břehů vykácely náletové křoviny a stromy, aby odstranily neprostupný prales v ústí Vlčavy, aby odbahnily rybník, aby obnovily stavidla, aby aby ... Sami si domyslíte odpovědi. Rozhořčení občanů bylo tak veliké, že dokonce uvažovali o podání trestního oznámení na neznámého pachatele.

Ne, ne, nechybějí jenom peníze! Potok a jeho břehy stejně jako Podzámecký rybník totiž patří dvěma subjektům: městu Rožmitálu a státu. Město je u svých pozemků majitelem, kdežto stát své pozemky propůjčil Státnímu pozemkovému úřadu a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, které je mají s péčí řádného hospodáře spravovat. (Abychom byli zcela přesní, pár metrů patří i soukromým osobám.)

Vezměme si dva konkrétní případy.

První jednoduchý: Od Ruslandu až po most v Luhu vlastní potok i oba břehy město. Takže tady by s vyčišťovacími pracemi neměl být problém, a také víme, že je zde Vlčava dobře udržována.

Druhý složitý: Od mostu asi tak k poslednímu stavení v aleji blíže k potoku, jsou majetkové poměry rozehrány takto: Vlastní potok vlastní město, pravý břeh Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a levý břeh je v soukromých rukou. A když budeme pokračovat do houštin dále k rybníku, tak zde najdeme malé kousky, které střídavě patří státu či městu. Dokonce i potok chvílemi patří městu, chvílemi pozemkovému úřadu a za pár metrů úřadu pro zastupování státu. A Podzámecký rybník? Ten ještě spravuje Státní pozemkový úřad, ale v rámci církevních restitucí už o jeho vrácení (stejně jako rybníka Obžery) zažádalo Arcibiskupství pražské.

No, uznejte, lze se v této spleti vlastníků dobrat dobré věci pro dobro občanů? A to jsme ještě nezmínili ekology!

V červnu 2004 byla slavnostně otevřena nová lávka přes Vlčavu. Tímto aktem byla považována likvidace škod po povodni v roce 2002 za skončenou.

V květnu 2006 udeřila příroda znovu.

Tato pohlednice s textem „Nemyslete jen na ryby, myslete také na lidi!“ byla rozeslána na všechny zainteresované firmy a státní instituce.

V roce 2007 bylo vybagrováno v délce asi sto metrů potočiště Vlčavy před a za mostem.

Při deštích nebo rychlém tání sněhu Vlčava přibírá z přítoků spousty vod. A k těm přívalům leckdy pomohl člověk úpravami krajiny. Tady máme pár příkladů:

„Při zdánlivě nudné, asfaltové cestě z Nepomuku k Padrťským rybníkům, píše Michal Toms na www.brdy.org, si oko návštěvníka jistě všimne nápadně umělého vodního toku. Jedná se o historickou vodní stavbu, jejíž účelem bylo v době své stavby zamezit odtoku vod z rožmitálského panství do zbirožského. Voda byla tehdy v dobách "železné horečky" velmi potřebným artiklem a tehdejší hutě a hamry na Podbrdsku jí potřebovaly obrovské množství.

Stavbě asi dva kilometry dlouhé se podle jejího stavitele říká Gangloffův náhon. Je velice jednoduchý, s výjimkou propustku pod silnicí vedoucí z Bukové není nikde vyzděný. Vodní kanál převádí vodu přes rozvodí, které se nachází v blízkosti Červeného vrchu“.

Takže Gangloff udělal to, že už 150 let neteče voda z úbočí jižních Brd do Klabavy a přes Padrťské rybníky dál do Strašic, ale do Bukovského potoka, jenž svůj obsah vylévá před Ruslandem do Vlčavy. „O Gangloffovi uvádí historické prameny, píše se dále v textu, „že otáčel směr vodních toků k rožmitálské kotlině". Inu, dodáváme, vždyť byl lesmistrem arcibiskupského panství v Rožmitále a vznikající průmysl vlastněný církví potřeboval vodu.

A další příspěvek k vodám Vlčavy: Při stavbě nové silnice 19/I severně od Starého Rožmitálu v roce 1965 byla svedena veškerá voda do údolí, kde v Luhu protéká Vlčava. „Tato voda se rozlévá po louce nad domkem č p. 125 a škodí zaplavením jak jmenované louky, tak parcely majitele domku“, píše se v jednom zápise občanského výboru. „Při větším průtoku dokonce zatápí vozovku a pohostinství Jednoty“. V roce 1968 občanský výbor požaduje, aby majiteli nemovitosti byla dána možnost vybudování ochranné hráze nad stavením. Dnes umělý potok protéká soukromým pozemkem, ukrývá se pod parkovištěm a vozovkou a ústí skruží pod parkem u mostu do potoka.

Nad Starým Rožmitálem je celkem 13 rybníků. Přímo na Vlčavě jsou Obžera, Malý kotelský rybník a Velký kotelský rybník, na přítocích je to pět huteckých rybníčků, dále Farský, Nový, Sobenský, Horní bukovský a Dolní bukovský rybník. Takže docela dost zadržené vody, která pro rožmitálské údolí představuje potenciální nebezpečí. Ty největší povodně byly ve Starém Rožmitále právě tehdy, když se protrhla hráz rybníka, v roce 1895 především Sobenského a Nového a v roce 2002 Farského.

Sobenský rybník od velké povodně v létě roku 1895 zůstal rozvalený a zarůstal křovinami a stromy. V roce 1948 se obec Starý Rožmitál rozhodla rybník obnovit a o rok později na stavbu dostala subvenci od Krajského národního výboru v Plzni. Rybník se začal stavět 20. června 1949 a o rok později, 3. listopadu 1950, byl zcela dokončen. Byla postavena 165 metrů dlouhá a 5,60 metru vysoká hráz, na vrcholu vydlážděná kamenem z lomu v Hudčicích. V délce 150 metrů vykopali dělníci nové potočiště, které mělo šířku 150 a hloubku 50 centimetrů. V lesní části bylo řečiště a loviště rozšířeno na 20 x 20 x 1 metr. Na splav bylo použito 35 m3 zdiva. Více si o dvouhektarovém Sobenském rybníku, který byl na rozdíl od Farského postaven velmi kvalitně, můžete přečíst v 25. dílu seriálu Co domy vyprávějí.

Farský rybník, postavený v roce 1956, má od bývalého Pozemkového fondu ČR od roku 1994 v pronájmu Blatenská ryba s.r.o., teď se ale o majetek hlásí v rámci církevních restitucí Římskokatolická farnost Starý Rožmitál.

Gangloffův náhon protéká pod silnicí Buková - Padrť a žene vodu do Bukovského potoka a pak do Vlčavy.

Splav u dnešní hospody U Splavu na plácku kolem roku 1915 a dnes.

Nový rybník.

Rybník Obžera.

Při zkoumání povodní ve Starém Rožmitále a dále na toku Vlčavy lze pozorovat zcela zásadní skutečnost. Když se neprotrhne hráz některého rybníka, proteče velká voda bez velkých ztrát na majetku. Zaplaveny budou sklepy, dvory, zahrady, ale dovnitř domů se voda málokde dostane.

Katastrofální povodeň v roce 1895 zavinily stržené rybníky nad obcí. Při pětisetleté povodni v roce 2002 vystoupala voda jen do zahrad a dvorů, pozdě večer 12. srpna dokonce začala opadávat. Před půlnocí se ale protrhl Farský rybník a všichni měli vodu rázem v místnostech.

Z toho je jediný závěr. Protrhne-li se rybník, nemají obyvatelé Luhu a Ruslandu šanci. Když se nic mimořádného s rybníky nestane a jen mimořádně hodně prší nebo taje led, nesmí stát Vlčavě nic v cestě. Mělo by být pravidelně bagrováno koryto, zvětšen průtok pod mostem v Luhu, zlikvidovány nálety na březích a odbahněn Podzámecký rybník, prostě potok i rybník by se měl revitalizovat. Každý do potoka spadlý či podemletý strom se stává překážkou, která přinutí vodu, aby se rozlila do okolí. Samozřejmě při blížící se povodni je také důležitá rychlá akce hrázných, pokud jde o protipovodňovou ochranu, jak to ostatně mají v náplni práce. Ne nadarmo se říká, že každý hrázný by měl žít pod hrází, protože pak se o ni stará jak nejlépe dovede.

A pokud jde o lidi bydlící v Luhu? Už rožmitálský spisovatel R. R. Hofmeister psal v knize Luhačovické dojmy, že slovo „luh“ ve staroslovanském jazyce vždycky znamenalo mokřinu nebo bažinu. A to se vztahuje nejen na Luh-ačovice, ale i na náš starorožmitálský Luh. Prostě naši předkové udělali chybu, že se zde usadili.

V poslední době Vlčava opět zahrozila a lidé žijící u jejích břehů jen doufali, že rybníky vydrží. V noci z 23. na 24. prosince 2012 měla říčka pod mostem v Luhu rezervu necelých půl metru a voda se tak tak držela u nábřeží v korytě. 5. ledna 2013 byla vzedmuta hladina opět, i když ne do takové výšky jako před pár dny. Zato v noci z 1. na 2. června 2013, kdy pak Čechy postihly po 11 letech velké záplavy, se Vlčava nerozpakovala atakovat rekord z posledních let.

Červnová hrozba vyvolala debatu o účinnosti protipovodňových opatřeních přijatých po památném roce 2002. Tísňové linky nebyly leckde v provozu a čidla měřící výšku vody nefungovala. Navíc si ve Starém Rožmitále uvědomili, že se nikdy nevyzkoušelo odmontovat zábradlí na lávce postavené roku 2004, které by se při velké vodě mohlo stát bariérou, před níž by se nahrnovaly připlouvající větve. Vyzkoušet demontáž zábradlí si dali za úkol starorožmitálští dobrovolní hasiči na schůzi v polovině roku 2013.

Poznámka z 2015: Rozmontovat zábradlí si už dobrovolní hasiči vyzkoušeli a čidlo funguje - viz: http://www.staryrozmital.cz/pocasi-a-stav-vody-on-line/

Protipovodňová opatření má Rožmitál p. Tř. rozpracovaná do nejmenších detailů. Nakonec ale stejně vždy záleží na lidech. Přesto doporučujeme, abyste si nastudovali povodňový plán, kde je spousta nejen důležitých, ale i zajímavých informací. Najdete jej na: http://www.rozmitalptr.cz/povodnovy-plan/

O půlnoci na Štědrý den 2012 scházelo málo a Vlčava se vylila na nábřeží.

V noci 23. prosince 2012 a 1. června 2013 byl nejvyšší stav vody za poslední roky.

Čidlo sledující výšku hladiny Vlčavy v Luhu.

Člověka maně napadá otázka, co lidi přes všechny starosti se záplavami drží u vody. Jsou známy případy, a jistě se najdou i u nás, že už jenom silnější déšť negativně působí na psychiku člověka, který už povodeň zažil. Zatímco Vlčava rychleji či pomaleji stoupá, takový člověk už pomýšlí na stěhování nábytku, peřin, elektroniky, na nakoupení jídla na pár dnů, na zajištění dřeva na dvorku, aby neuplavalo... Někteří dokonce považují přibývající centimetry vody za pěkný adrenalin. A pak to přijde. Silná povaha hledí blížícímu se nebezpečí s pevnou vůlí, slabá propadá zmaru a jen čeká s rukama v klínu, co přijde. Nápor na psychiku je obrovský. Přesto oba typy u vody i nadále žijí.

Jsou to nejen rodinné kořeny, které je k domku či chalupě připoutávají, ale také vzpomínky na dětství nebo mládí, pro které je dobré se na tato místa vracet, či samozřejmě jiné důvody.

Čím nás Vlčava přitahuje? Voda znamená život, voda v pohybu symbolizuje tok života, bublající a zurčící potok v okolí stavení je velkým duševním obohacením. Dlouhé minuty se dovedeme dívat na tekoucí vodu, dlouhé minuty dovedeme poslouchat její zpěv. Procházka kolem potoka patří k nejkrásnějším zážitkům při pobytu v přírodě. Vodní toky jsou nejen romantickým prvkem, ale jsou i užitečné mnohým živočichům a rostlinám. Po Vlčavě plavou kachny a jejich mláďata, čáp u mostu brzy ráno loví ryby, občas přeletí labutě či volavky, na jaře její břehy požlutí podběly, blatouchy a bubliny.

Dnes už nepovažujeme Vlčavu za levnou pracovní sílu. Už nepohání mlýnská kola ani buchary v hamrech a nikdo k ní nevodí hospodářská zvířata, aby se napila, nikdo u ní nepere prádlo.

Teď její vodou zaléváme zahrádky, děti v ní chytají rybky (dříve také raky) a na vodě dělají žabky, v chladné vodě se cárají, v zimě po potoce a na rybníce bruslí. A když už je v korytě Vlčavy hodně písku a štěrku, odlehčíme jí a vezmeme si jej na stavbu.

Žijeme s říčkou v každodenní symbióze. A těch hezkých dní je naštěstí mnohem více než těch špatných.

Kouzelná večerní atmosféra u Podzámeckého rybníka.

Romantické zákoutí Vlčavy „pod zahradami“.

Děti Vlčavu milují.

Když tak přemýšlím o našem právě skončeném seriálu, říkám si, že byl dost pesimistický, někdy přímo hororový, především z pohledu obyvatel žijících u Vlčavy. Snažil jsem se to napravit alespoň optimistickým závěrečným sedmnáctým dílem.

Psali jsme v něm, že voda znamená život, voda v pohybu symbolizuje tok života, bublající a zurčící potok v okolí stavení je velkým duševním obohacením. Dlouhé minuty se dovedeme dívat na tekoucí vodu, dlouhé minuty dovedeme poslouchat její zpěv. Procházka kolem potoka patří k nejkrásnějším zážitkům při pobytu v přírodě a tak dále ...

Nyní k tomuto textu, který je určitě pravdivý, připojujeme jako bonus romantické fotografie Vlčavy od milovníka přírody, novináře Karla Hutra z Věšína. No, není to krása?

 

 

 

 


 

 

 

 

 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 


 

 

Kontakt

Cvokařské muzeum

jindrich.jirasek@email.cz

Alej Johanky z Rožmitálu 74
262 42 Rožmitál pod Třemšínem

Vyhledávání

© 2012 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode