Jak kdysi prožíval půlnoční malý Roušek Hofmeister 3/3

Celá ta půlnoční mše, ač dosti dlouhá, minula u mne vždy jako sen a také vždy byla jen samým sněním vyplněna.

A z těch myšlenek mne vytrhl radostný, jásavý zpěv:

„Narodil se Kristus Pán, veselme se!“

a já jsem se hned přidal a zpíval se vší vroucností mladé, věřící, čisté duše:

„z růže kvítek vykvet nám, radujme se!“

A potom se kouzlo tajemné půlnoční mše rozptylovalo, jak starý kostelník Zíb zhasínal svíce, mystická vůně kadidla se rozprchávala a vytrácela, davy se srážely v hustou, namačkanou a tmavou hmotu lidských těl, obrácených už zády k oltáři, a tísnily se u východů, kostel se vyprazdňoval a já jsem odcházel až mezi posledními, abych ještě viděl smutek pustého, opuštěného chrámu.

Odcházející lidé ihned počínali mluviti o nejvšednějších věcech a na vznešenou tajemnost jedinečné v roce mše zapomínali tak náhle, jako by jim paměť její z duší hned na prahu kostela nadobro zanikala.

A potom jsem narazil čepici na uši, zastrčil zkřehlé ruce do kapes a ubíhal domů. Míval jsem často jen lehké šaty a boty, a tak jsem se nemohl hned rozejíti, nohy byly ztuhlé zimou, těžko se ohýbaly, a když to přešlo, nahnul jsem hlavu do předu, jako bych jí chtěl ledový vzduch prorážeti, a upaloval jsem k městu, někdy vsí Starým Rožmitálem, někdy, nebyla-li přílišná vichřice a vánice, dlouhou olšovou alejí kolem Podzámeckého rybníka, a těšil se na svou teplou postýlku jako na nebeské království!“

Tolik zážitky z dětství spisovatele Rudolfa Richarda Hofmeistera (1868 – 1934), jak je vylíčil v knize Kořeny.

Kůr starožmitálského kostela