R. R. Hofmeister: Vánoční ryby

V tento předvánoční čas si dovolujeme zpestřit naše, mnohdy suché zpravodajství špetkou uměleckého žánru. Dnes a pak přesně za týden zveřejníme dvě dávno už zapomenuté povídky spisovatele Rudolfa Richarda Hofmeistera vztahující se k Vánocům. Dnes si přečtěte povídku Vánoční ryby a za týden bude následovat poněkud delší Štědrý večer u Hofmeisterů.

Obě povídky přebíráme z knihy o Hofmeisterovi, která se teprve před pár týdny dostala na prodejní pulty a jistě bude v mnohých, nejen rožmitálských rodinách vítaným dárkem pod stromečkem.

Vánoční ryby

            Rožmitálští občané si na podzim kupovali od zdejšího, na rybníky bohatého arcibiskupského velkostatku ryby a vozívali je na vánoční trh do Prahy. V břehu potoka měli haltýře, hluboké, tesanými trámy vybedněné a těžkým prkenným víkem na zámek uzavřené jámy, kterými mohla dobře proudit potoční voda.

            Když rybáři převzali na sádkách od velkostatku ryby, vpouštěli je do těchto haltýřů, odkud je pak vylovili, až když s nimi měli jet do Prahy, někteří menší obchodníci také jen do Příbramě.

            S převozem ryb bylo nemálo starostí a práce. Z haltýřů se dávaly do velikých sudů, zvaných voznice, které se obyčejně na vůz vešly jen dvě. Navrchu měly větší otvor zakrytý mřížovými dvířky, aby měl k rybám přístup vzduch.

            Cestou do Prahy se voznice prolévaly čerstvou vodou, aby ryby nelekly. Vždy musely ležet po délce a před proléváním se otevřel dolejší otvor, zaražená zátka se vyrazila, voda plná světlého hlenu z ryb se vypustila a hořejším větším otvorem se stále musela nalévat voda čerstvá a měkká. Když byla voznice důkladně prolita, zase se v jejím dně dolejší zátka zarazila a sud se naplnil čerstvou vodou.

            Na Mníšku rybáři přenocovali a druhý den pak dojeli do Prahy. V Praze zajížděli na Rybí trh, před hostinec U města Karlových Varů.

            Bývali tu rybáři z mnoha venkovských míst, avšak rožmitálští, blatenští a lnářští kapři vždy mívali nejlepší pověst. Proto také byly naše vozy, voznice i široké necky plné krásných šupináčů i hladkých špíglů vždycky hustě obstoupeny kupujícími.

            Rybáři museli být čiperní, mít všude oči, neboť několikeré ruce byly stále v neckách, aby si vybraly vhodnou rybu. Když nedal rybář pozor, zmizel mnohý kapřík bez zaplacení v tašce či v košíku některé nepoctivé paničky.

            I v počítání bylo potřeba být zběhlý, aby kupující byli rychle obslouženi a nehromadili se. V tom se naši dobře vyznali a zpaměti počítali rychle a správně.

            Jednoho roku se našim rybářům vedlo obzvláště dobře. Vydělali slušný peníz, a protože někteří o tom nemlčeli a chlubili se, přidali se k nim napřesrok i jiní, kteří se nechali zlákat nadějí na hojný zisk. Velkostatku nabídli vyšší ceny, přepláceli a pak s rybami jeli do Prahy.

            Jeden z nich však byl špatným počtářem, a když někomu navážil kapra, počítal:

            „Dvě kila třicet pět deka, to máme po osmdesáti pěti krejcarech, to máme – to máme – to máme -.“

            „Velkou zimu dneska, sousede!“ skočil mu do počtů od vedlejšího vozu Kratochvíl, který vozil ryby do Prahy už mnoho roků a nového konkurenta si rád dobíral. Lidé se smáli, zmatený počtář uvázl nadobro, a Kratochvíl prodával a počítal s bravurní rychlostí dál.

            A poněvadž při rybách bylo nutné mít ruce stále v ledové vodě, za mrazů, i v noci při světle luceren prolévat voznice a jiné svízele prožívat, noví rybáři odpadli po jediné zkoušce. Příští rok jeli s rybami „na Prahu“ už zase jen naši staří zkušení rybáři.