150 cvokařů založilo před 100 lety ve Starém Rožmitále výrobní družstvo – 2/7

Závažným sociálním problémem poválečné éry byla rovněž nezaměstnanost, která se stupňovala návratem vojáků a legionářů. Exploze nezaměstnanosti si již v prosinci 1918 vynutila uzákonění státních podpor v nezaměstnanosti, které se ale vyhnuly domáckým dělníkům a cvokařům. Podporu pobírala po dobu dvou měsíců jen asi polovina pojištěných nezaměstnaných, kteří byli existenčně odkázáni na mzdu či plat. Výše podpory byla stejně na úrovni almužny (0,60 až 5 Kč denně, demobilizovaní muži 4 Kč denně).

Během roku 1919 dosahovala průměrná denní mzda pojištěného dělníka 11,27 Kč a byla 3,7krát vyšší než v roce 1913. Naproti tomu index úředních cen 38 základních druhů spotřebního zboží se zvýšil v tomto období téměř desetkrát. Kupní síla dělnické mzdy dosahovala v roce 1919 jen kolem 35% předválečné úrovně. A kdybychom dělnickou mzdu poměřovaly s cenami na černém trhu, byl by výsledek neuvěřitelný. V květnu roku 1919 vyvrcholily hladové bouře.

Na Rožmitálsku zbylo z odhadovaného jednoho tisíce cvokařů během války jen pár stovek. Ti, co zůstali, byli přesvědčeni, že ruční kované výrobky budou mít stále budoucnost. I když už nebude tolik piflů a šerek do vojenských bagančat, tak určitě je budou potřebovat horalé. I když běžné hřebíky už zvládly vyrobit hřebíkovací stroje, tak určitě nezvládnou hrubé hřeby, kramle, panty, skoby nebo závěsy.

Pokračování v pondělí.

Cvokaři před veřtatem v domě č. p. 74 (dnes Cvokařské muzeum) ve Starém Rožmitále v roce 1914

Cvokaři za 1. světové války patrně v továrně Ferrum v Rožmitále