3. díl – Jak viděl vyhlášení války spisovatel R. R. Hofmeister - II

V tomto díle dokončíme mobilizaci v Rožmitále, jak ji vylíčil R. R. Hofmeister v knize Cesta člověka:

„A kdo bude živit ženy a děti, když jim vezmou otce?“ obrátil se na mne starý soused Ptáček, vdovec, jehož zeť musí jít také do války a zanechá mu zde celou rodinu.

Z vesnic přicházejí do městského kostela venkované, tu jednotlivě, tu v hloučcích. Dva mladí manželé v obličejích smrtelně bledí, mne zastavují.

„Je to pravda, že je mobilizace?“ ptá se mne muž, z jehož zděšení je patrno, že je taky vojákem, a jeho žena div že se neskácí na zem, když slyší, že zvěst, kterou už od někoho cestou zaslechli, je pravdivá.

Z kostela vybíhá lid ještě před koncem mše, neboť i tam už pronikla porážející zvěst, jen tak šeptem, dvěma třemi slovy, zadní ji oznamovali předním, a kdo slyšel, obrací se a spěchá ven, kde se všechno hrne k vyhláškám. A už je vidět plačící ženy, ustrašené obličeje starců a stařen, z domů vybíhá kde kdo a mluví o tom, o tom, co zaslechl, tváře všech tuhnou a oči se zvětšují, hloučky lidí se srážejí dohromady.

Z jedněch nebojácných rtů splynula krutá kletba proti císaři a vládě, a to nachází ozvěny; množily se poznámky vytrysklé z rozhořčení nad malichernou příčinou války, zahrocené proti zavražděnému následníkovi a jeho choti, o nichž se všude vědělo, jak byli pánovití a mstiví, i že nenáviděli český národ. Mnohé slovo tu padlo, které by už za krátký čas, za nastalé perzekuce nebylo hlasitě promluveno...

Potom se ulice a náměstí na chvilku prázdní, mužové pospíchají domů, aby uspořádali své záležitosti, neboť jen dva dni jim k tomu ponechává mobilizační rozkaz.

Do 48 hodin! Tak zní rozkaz a hrozí těm, kdož se omeškají!

Cos ledového jako surové zakřiknutí vane celým městem ...

Přichází soused Kopecký a stísněným hlasem žádá, abych mu napsal poslední vůli.

„Kdož může vědět, jestli se ještě vrátím!“ Vrátil se, ale víc než po čtyřech letech z Ruska.

K večeru se naplnily hostince, ovšem hlavně těmi, jichž se mobilizace netýkala. A docházely i zprávy ze sousedních vesnic, jak všude vyhlášky působily – jako úder hromu. V jedné obci uspořádali hasiči výlet do lesní mytě, hudba jim tam hrála, tančilo se, zpívalo a popíjelo – a najednou sem vpadla neblahá zpráva, veselí, smích a radost se rázem změnily v němou zaraženost u mužů a zoufalý nářek u žen.

V blízké Voltuši zase prohlásil osmnáctiletý mladík Mareš svým kamarádům, že je neopustí, že dobrovolně narukuje s nimi, a dostál slovu. Vrátil se až po převratu jako francouzský legionář.

Druhého dne nastalo smutné loučení odcházejících – a co takových loučení se ještě opakovalo! Naši hudebníci ovšem vyprovázeli vojíny až na nádraží a když se vlak pohnul, zahráli „Kde, domov můj?“

Na rakouskou hymnu nikdo ani nevzpomněl. A pláč žen a dětí přehlušoval i hudbu...

Od 26. července do 15. září byli povolávání do zbraně záložníci do věku 42 let, nakonec museli na frontu všichni od 18 až 50 let. Foto: ČT24.