Jak to dříve chodívalo na faře - I

Před 90 lety se ve Starém Rožmitále stala do té doby nemyslitelná věc. Na faru se přistěhovala rodina nevysvěceného člověka.

Do začátku dvacátých let minulého století obstarávali ve farnosti duchovní správu farář a dva kaplani. Z nedostatku kněžstva však nebylo druhé místo kaplana obsazeno. Duchovní měli kromě bohoslužebné činnosti povinnost vyučovat na obecných školách v Rožmitále, Věšíně a Nepomuku a na začátku 20. století přibyly ještě obecné školy v Předních Hutích, Vranovicích a na Záběhlé. A tak na práci na farním hospodářství, které tu bývalo poměrně rozsáhlé, neměli čas. Proto se tehdejší děkan František Roubík, který nastoupil službu ve Starém Rožmitále v roce 1912, rozhodl, že farní hospodářství pronajme. A tak se od 1. října 1923 stal nájemcem Josef Sušek z Voltuše a na faře se poprvé ubytovala rodina laika.

Povězme si, jak to na faře chodilo v pozdějších letech.

Když nastoupil v roce 1928 nový farář Stanislav Turek, došlo ke změně. Turek nebyl s dosavadním nájemcem Suškem, respektive s výší nájemného, které mu platil, spokojen, a tak mu nájem zvýšil. Na to ale Sušek nepřistoupil, a tak dostal výpověď. Jedna z jeho dcer se provdala za mlynáře Františka Hrdinu, a Sušek se spolu s ní odstěhoval do mlýna, kde pak vypomáhal.

Turek si našel nového nájemce, jistého Stanislava Špeciána, koňského handlíře nevalné pověsti, jak ho popisuje kronikář Václav Matoušek. Špecián byl v roce 1933 podezříván, že založil požár na farním hospodářství, který pak sežehl i kostel, ale nic se mu nedokázalo. Farář měl velkou potřebu peněz a dlouho do noci hrával karty, což samozřejmě Špecián věděl, ale nikdo pořádně neznal, jak to mezi oběma chodívalo.

Turek byl opakem faráře Roubíka, jenž byl ztělesněním ctnosti. Matoušek o něm v kronice píše: „Roubík netoužil po pokladech, jež zloděj krade, mol ničí a rez sežírá.“

Po požáru kostela a farních hospodářských budov v roce 1933 nastoupil na starorožmitálskou farnost farář Jaroslav Podhradský. Ten se zbavil starostí o farní hospodářství úplně, když je po částech za přijatelnou cenu pronajal občanům, kteří byli většinou menšími zemědělci. Středem těchto polí se táhla tzv. Alejka k farským rybníčkům.

Po roce 1948 se rozparcelované farní hospodářství stalo základem Jednotného zemědělského družstva (JZD), jež mělo kancelář na faře. Ale to už je jiná kapitola, kterou také brzy zveřejníme.

Fara za zimní noci.