Protektorat Böhmen und Mähren...a tolik chtěli žít! - I/III

Než došlo 8. května 1945 k osvobození z německého područí, bylo v důsledku nacistického teroru zmařeno v Československu tisíce lidských životů. Lidé umírali i v rožmitálském údolí.

Historikové udávají, že na Rožmitálsku bylo zapojeno asi sto šedesát lidí do protinacistického odboje. Čtyřicet jich bylo popraveno, umučeno či zemřelo na následky útrap. Dalších několik desítek přežilo koncentrační tábory či věznice s podlomeným zdravím.

Němci zběsile vraždili české vlastence až do posledních dní před osvobozením. Ještě ve dnech 23. března, 4. dubna a 19. dubna sťali patnáct lidí, kteří na Rožmitálsku ukrývali sovětské zajatce.

Hrůzné svědectví z cely smrti ve věznici v Praze na Pankráci i o nich podal Karel Rameš. Jeho obsáhlá dvoudílná kniha Žaluji - Pankrácká kalvárie, na níž pracoval společně s básníkem a spisovatelem Vladimírem Thiele, byla vydána v roce 1946.

Z knihy jsou následující úryvky i fotografie popravených, které s nimi putovaly k provedení exekuce:

23. března 1945 - Zástup dochází...vyvrcholuje...jde velké procesí lidí bez hlav, zpívají Kde domov můj... Ještě několik bezhlavých a číslo posledního uzavře krvavou bilanci. Už mnoho nechybí, už mnoho nechybí...

A už jdou mrtvi i chlapci z Rožmitálu, slavná parta nebojácných mužů z překrásného kraje. Jak chudá jsou ta slova - přechovávání, ilegální činnost, napomáhání, partyzánství. To teprv tam, v hlubokých lesích kolem Rožmitálu, Březnice a Voltuše, kde všechno voní divočinou a nespoutanou láskou k půdě - tam odtud přicházejí chlapi jako obři s tváří upřímnou a srdcem nesmlouvavě českým. Bylo jich šest - Hlaváč (správně Hlaváček), Flemer, Kopecký, Klein, Vařil a Matoušková, dělníci z pily ve Voltuši. Co udělali pro vlast, to zůstane navždy obklopeno tajemstvím. Vzali s sebou vše do hrobu. Jejich činnost byla právě tak veliká a přirozená a tajemná, jako ty lesy kolem. Ještě máme české chlapy jako duby a české ženy jako lípy... Síla a med. Český lid.

Těchto šest lidí - ne, není třeba se bát, že by je nikdo nepomstil. Rožmitálské lesy šumí, tiše šumí a vědí své... Jednou přijde den...

Spěte sladce, Rožmitálští, padlí na úsvitu nové svobody.

Pokračování zítra.