Protektorat Böhmen und Mähren...a tolik chtěli žít! - III/III

Dokončení ze včerejška.

19. dubna 1945 - Ještě se na Pankráci vraždí. Státnímu zástupci se už kolena podezřele třesou, dívá se kolem a ohlíží se jako ten, kdo čeká ránu z milosti, ale zatím se ještě popravuje. Tak nějak ze setrvačnosti, jen tak nějak, aby kati nevyšli ze cviku.

(...)

A opět se zvedá z rožmitálských lesů vlna vzdoru - už nejen přechovávání, ale všestranná ilegální činnost a zbraně, zbraně v úkrytech již čekají na sebemenší povel. A dalších pět dětí, které už dorůstaly k revoluci, jde ke guillotině. Pevně, tvrdě, zarputile.

Nevadí, přijdou po nás další! Ale potom---

I kat z nich má strach. Nechce se jim už dívat do očí. Vidí v nich výsměch a nenávist až daleko za hrob. Lidé z rožmitálských lesů, chlapi a ženské z boží přírody, která už dávno chystá odboj proti zlému plemeni lidí, kteří do země nám přišli drancovat. A jdou za sebou ti chlapi jako hory s vzdorem ve tváři... Habada, otec a syn, Emanuel a Josef, staří manželé Bartošovi - Petr a Marie, nakonec Jan Balaš (správně Belas).

Lomikare, Lomikare, do dne a do roka - Karle Hermane Franku...

(...)

Po rožmitálských hrdinech, kteří ukrývali pod svými střechami bratry partyzány, zbylo jen pár dopisů, jež psali před smrtí - a pak už jen místo v našem srdci. Stačí to?

Bartošová, jediná žena toho dne, na přípravné cele sama, zpívala celý den národní písně své drahé země, pro kterou pokládala hlavu.

Poslední dopisy manželů Bartošových z přípravné cely:

Moje drahé děti!                                 Pankrác 19. 4. 1945

Jdu na konec cesty a posílám Vám požehnání. Bůh Vás opatruj na všech cestách Vašich. Pozdravuji všechny, Vás a Přátele a známé i můj drahý Rožmitál. Prosím, spolužačky Boženčiny, aby opatrovaly její hrob. Odevzdejte Bacíkové její věci. Tobě drahá dcero, snad odevzdají Tvoje peníze, odpusť, že jsem je nedala do záložny. Přeji všem štěstí a odpusťte mi, jestli jsem komu ublížila, jakož i já odpouštím všem.

Moje zlaté děti, jak Vás miluji. Snad Bůh dovolí, mojí duší Vás někdy navštívit a chránit vás. Nic Vám nemohu dát než moje nejvřelejší pozdravy a poslední polibky. Moje děti, moje děti, ať Vás Bůh chrání na všech cestách. Snad i mně bude odpuštěno na věčnosti. Kéž mě Bůh sílí na poslední cestě. Až budu mrtva, neplačte, zde jsem prožila mnoho hrůzy. Vás naposled líbá Vaše nešťastná matka.

Všechno mělo být Vaše. - Čtvrtek 3 hod. odpoledne. - Psát mohu jen jednou. - Šátek hedvábný je u paní z Horní Čaje. - Popel nekupujte.

Naše drahé děti!                                  Pankrác 19. 4. 1945

V posledních chvílích našeho života Vás všechny v duchu pozdravujeme a vroucně líbáme. Prosíme Vás pro Boha, abyste vždy a ve všem se v lásce a svornosti porovnávaly a se upřímně milovaly. My odcházíme do neznáma! Děkujeme Vám za všechno - naše drahé děti - co Jste nám dobrého v životě i pro naši záchranu udělaly. Pozdravujte všecky moje sourozence, příbuzné a známé, kteří mě měli rádi. Zachovejte nám vzpomínku aspoň ve svých modlitbách za spásu našich duší.

Prosím, odpusťte mi všichni, zdali jsem někomu ublížil, jakož i já odpouštím všem, kteří mně ublížili. Sbohem navždy všichni moji drazí!

V duchu Vás všechny vroucně líbám, Váš nešťastný otec, bratr, děda, strýc a přítel

                                                           Petr Bartoš

Přiložen vlastní rukou zhotovený malý, hliníkový křížek.