Rožmitál a 28. říjen 1918 – 2/4

Spisovatel R. R. Hofmeister, který si v jako padesátiletý odbýval náhradní vojenskou službu v továrně Ferrum u náměstí, popsal vyhlášení republiky v Rožmitále v životopisné knize Cesty člověka:

„Konečně po tolika dnech horečného napětí, po tolika nocích beze spánku přišel den osvobození. Jakmile došla ta ohromující zvěst o prohlášení samostatného československého státu, ustala všecka práce v továrně Ferrum. Lid, až dosud mlčky chodící po svém, do sebe uzavřený a jako zakřiknutý, proudil městem se zářícími zraky, s povznesenými hlavami.

Ti, z našich zaměstnanců v továrně, kteří kovali cvočky z povinnosti jako osvobození vojáci, rozutekli se ihned, aby se už nevrátili, ostatní šli s kovosoustružníky, slévači atd., aby se účastnili slavnostního průvodu, který měl s hudbou procházet městem.

Do kanceláře ke mně přišli naši dva kovosoustružníci, až dosud obrábějící granáty pro armádu, a žádali, abych jim složil nápis na poutač. Pomýšlel jsem v tu chvíli hlavně na to, aby byl udržen všude největší pořádek, i vrhl jsem ve spěchu na papír tato slova:

SPADLA POUTA STALETÉHO OTROCTVÍ!

NECHŤ ŽIJE VOLNÝ NÁROD V OSVOBOZENÉ VLASTI A POŘÁDEK JEHO NECHŤ JE VZOREM SVĚTU

Za transparentem s tímto nápisem pak v dlouhém průvodu kráčely čtyřstupy dělnictva i občanstva, hudba jásavě hrála, rozechvění uchvacovalo davy. Průvod pak stanul před narychlo postavenou tribunou před naší radnicí, náměstí se naplnilo davy lidu, hudba umlkla a z tribuny padala do sluchů zástupů řeč, oznamující jim prohlášení státní samostatnosti a první československý zákon. V tu chvíli jsem viděl slzy v mnohých, v mnohých očích ...

„Tohle je ještě víc, než když byla zrušena robota!“ vzlykala vedle mne vesnická stařenka, nechávajíc těžké slzné krůpěje volně kanout z očí.

Radost vyzařovala i z tváří několika ruských zajatců. Stranou v houfu stálo několik Italů, evakuovaných sem asi před dvěma lety i s rodinami z Istrie a jižních Tyrol a živících se tu také cvokařstvím, ač doma museli zanechat velká hospodářství. Chápali, že jsou také osvobozeni, že budou spojeni s velkou sjednocenou Itálií, a jejich vyhublé obličeje se usmívaly.

A mezi proudícími zástupy lidu objevují se mladí vojíni, kteří už dávno uprchli z fronty, jeden dokonce před několika měsíci, a skrývali se tak čiperně a důmyslně, že četníci po nich marně pátrali.

Bída, hlad a nouze byla sice všude jako včera a jako před týdnem – avšak prsa dýchala volněji, den byl nádherný a černá křídla dvouhlavého císařského ptáka nezastírala nám už slunce na naší české obloze.“

Pokračování zítra.

O válce vypovídají i hroby na starorožmitálském hřbitově