Vzpomínky cvokaře Vojtěcha Kaly 3/8

„V Písku jsem byl asi týden, pak mě poslali do Prahy do kasáren mezi Břevnovem a Střešovicemi. Asi za týden mě vybrali k maršce. Oblékli nás do nových šatů. Odpoledne jsem se vydal domů, musel jsem jít přes Prahu do Chuchle. Potkal jsem vojenskou hlídku, která prohlížela papíry. Šel jsem rovnou k ní a žádal jsem na nich cigaretu. Ptali se, zda mám propuštění. Řekl jsem jim, že jo a hledal jsem jej a oni mi uvěřili. Neměl jsem ale nic neb jsem utekl na černo. Dostal jsem se do Chuchle, tam jsem nasedl na nákladní vlak, který měl vpředu jeden osobní vagon. Když jsme přijeli do Bratkovic, bylo nám oznámeno, že v Příbrami je velká vojenská kontrola, a že před stanicí je velká zatáčka, a že tam strojvůdce zpomalí, a že my co nemáme papíry v pořádku, musíme vyskákat z vlaku. Tak jsem se odrazil od vlaku a vyskočil. Po stráni jsem se kutálel dolů. Dobře to dopadlo, ale domů jsem musel dojít pěšky.

Žena mě dobře přivítala, měli jsme kozu a tři kůzlata asi deset dní staré, tak mi hned jedno upekla a druhé dala na cestu. Hned ráno jsem musel odjet, neboť šel po mně četník. Sedl jsem na dráhu a musel zase vystoupit v Chuchli a jít do Prahy pěšky. Do kasáren jsem přišel v poledne a hned mě dali na vachcimru, ve které už byli tři vojáci. Večer nás sebral kaprál a šli jsme na vlak s tím, že náš transport dohoníme ve Vídni. Kaprál byl rozumný a schválně jsme se zdrželi do večera, aby nám transport ujel. Večer jsme se hlásili na nádraží a náš transport už byl zase pryč. Tak jsme museli jet za ním do Budapešti. Přijeli jsme tam večer, takže jsme spali na náměstí, kde nás obtěžovaly holky. Ráno jsme se hlásili na velitelství, odkud nás poslali na rumunské hranice, kde byla ještě fronta. Když jsme tam dojeli, tak Rumuni akorát uzavřeli mír s Rakouskem, takže se všecko vojsko stahovalo zase na italskou frontu. Nás umístili k 500. batalionu v městě Marosvásárhely kde jsme se zdrželi asi deset dní.“

Příště bude Vojtěch Kala vyprávět, jak si těsně před koncem války na italské frontě udělal nemoc.