Z města do Starého Rožmitálu je dál, než naopak – 8/8

Dokončení z 2. prosince:

V září 1928 znovu rožmitálští radní píší arcibiskupskému velkostatku, že tu novou faru, přičemž zdůrazňují slovo novou, za každou cenu potřebují a chtějí, ale dotovat ji mohou jen dvěma tisíci korunami za rok. Jedním dechem totiž informují, že jakž takž vůbec sestaví rozpočet obce „na nějž neblaze účinkuje zánik průmyslu zdejšího a s tím spojené vystěhovalectví.“

Další dokumenty, alespoň v příbramském Státním okresním archivu, neexistují. Patrně město Rožmitál už nestálo arcibiskupovi, potažmo velkostatku, ani za odpověď.

Ale přeci jen ve složce dva dokumenty lze ještě nalézt. A to až roku 1934.

Obecní úřad v Nesvačilech se 15. září města Rožmitálu nejapně ptá, zda platí sliby z roku 1927.

Za rožmitálský městský úřad už odpovídá nový starosta Karel Jareš: „Sděluji, že stran přifaření tamní obce k farnosti starorožmitálské resp. rožmitálské, nemůže zdejší obec ničeho učiniti (...) a úsilí zdejší obce o zřízení samostatné farnosti nevedlo dosud k cíli.“

Tak skončila úporná snaha rožmitálských radních o přenesení fary z „dalekého“ Starého Rožmitálu. Z města sem bylo sice jen čtvrt hodiny, ale z porovnání počtu obyvatel Rožmitálu a Starého Rožmitálu, jasně vyplývalo, že cesta z města do vesnice je mnohem delší než cesta z vesnice do města.

Klasik říká, že dějiny se opakují, jen protagonisté se mění. Tenkrát to byla fara, o sedmdesát let později to byl kulturní dům. V tomhle druhém případě to ale vyšlo.

A ještě vlastně zbývá dopovědět, jak to dopadlo se starorožmitálským farářem Františkem Roubíkem. Půtek o městskou faru už měl až nad hlavu, byl unavený, chtěl už ve svých šedesáti letech klid a tak v říjnu 1928 požádal o přeložení na malou a klidnou faru v Onšově na Pelhřimovsku.

 Dopis nesvačislkého starosty městskému úřadu v Rožmitále z roku 1934