Kniha TENKRÁT V ROSENTHALU s podtitulem ŽIVOT A ŽIVOŘENÍ V PROTEKTORÁTU od PhDr. Jindřicha Jiráska byla vydána na sklonku roku 2021. Měkká vazba, 136 stran a 22 stran obrazové přílohy. 

Kniha původně vyšla v nákladu pouhých 250 výtisků a za necelý měsíc byla rozebrána. Po třech dotiscích dosáhla 600 kusů a je opět v Rožmitále pod Třemšínem v nabídce prodejny Drogerie-knihy, Podbrdského muzea a Informačního centra.

O knihu si můžete také napsat na kontakt tohoto webu: jindrich.jirasek@email.cz  . Cena je 158 Kč plus balné 8 Kč a poštovné. V případě obyčejné zásilky činí dopravné 34 Kč, přejete- li si knihu poslat doporučeně, tak 71 Kč. Další možností je zaslat publikaci na dobírku a v tomto případě je dopravné 138 Kč. Firmám a organizacím můžeme poslat knihu na fakturu.

 „Deset let jsem čekal“, píše autor v předmluvě, „než jsem se odhodlal tuto knihu vydat. Přestože jsem měl podklady už dávno shromážděné, neopouštěl mě pocit, že budu jitřit rány potomkům obětí i potomkům těch, kteří se o jejich neblahý osud přičinili.“

První dva dosud neznámé příběhy hrdinství a zla v Rybově ulici vypráví starosta Starého Rožmitálu. Za vyprávěním jsou ovšem desítky hodin studia archivních pramenů a poválečných soudních spisů.

Třetí a čtvrtá kapitola přinášející fakta z „obyčejného“ života za protektorátu a v prvních dnech po něm, mají základ v kronice Starého Rožmitálu, kterou psal učitel Václav Matoušek a v kronice města Rožmitálu, již vedl rovněž učitel Gabriel Brda.

Nedílnou součást knihy tvoří poznámky. Jsou v nich uvedeny údaje, které by sled vyprávění rozmělňovaly a také informace, díky nimž si může čtenář leckteré události dát do souvislosti s fakty obecnějšího charakteru. Třeba takové výňatky z partyzánského deníku či komentář k protinacistickému odporu na Rožmitálsku a seznam obětí stojí za to si přečíst i samostatně.

TŘI UKÁZKY Z KNIHY:

Jako starostovi mi bylo uloženo, jakož i celému zastupitelstvu, abych učinil kroky k udržení klidu a pořádku v obci. Sice jsem se bránil, že Baťkovo udání se nezakládají na pravdě a není mi známo, že by někdo z našich občanů je ohrožoval nebo jim ubližoval, bylo to ale marné. Tak jsem nechal vytisknout vyhlášku, která byla hned vyvěšena po obci:

Výstraha!

Vyzývám všecko obyvatelstvo zdejší obce co nejdůtklivěji k zachování pořádku a klidu, dále potom k vyvarování se všech činů nepřátelských vůči občanům loayálním nynějšímu státnímu zřízení. Veškeré provinění směřující k výše uvedenému bude se vší rázností a přísností při zjištění trestáno příslušnými úřady. V případě nezjištění pachatele ponese následky obyvatelstvo obce.

Doufám, že občané zdejší obce pochopí vážnost situace a nezavdají příčiny k patřičným zákrokům.

Obecní úřad Starý Rožmitál, dne 18. září 1939               Alois Kulovaný, starosta

Na zastupitelstvu jsme se usnesli, že budeme v noci kolem Baťkovo baráku hlídat, od večera do šesté hodiny ranní každého dne. Chlapi z čísel popisných jdoucích po sobě vytvořili tříčlenné hlídky, takže Baťkovum se už dozajista nemohlo nic křivého stát.

*****

Ještě zkusila odvrátit popravu cestou milosti. O tu ale mohli žádat s advokátem jedině příbuzní odsouzených. Takové v Praze naštěstí měla - Bohumila Rozšafného a jeho ženu Vlastu. Poslala jim bolestný lístek s prosbou, aby ji zachránili od popravy, končící podpisem vaše nešťastná teta:

„Vždyť jsem se ničeho tak strašného nedopustila, aby mně tak těžký trest nemohl být změněn. Prosím Tě, zasaď se o to a pomož mi v mém utrpení duševním.“

29. března 1945, na Zelený čtvrtek, jí byl rozsudek změněn na deset let káznice. Po sedmatřiceti dnech byla propuštěna z pankrácké cely smrti a 5. dubna ji Němci převezli do ženského vězení v bavorském Aichachu, kde se shledala s dalšími odsouzenými ženami z Rožmitálska - Růženou Hovorkovou, manželkou ubitého Aloise Hovorky a Annou Langovou, manželkou porybného Františka Langa, u něhož se skrýval Ing. František Lízl.

Její neštěstí, František Náhlovský, se zatím potuluje po Praze a jezdí do Písku za snoubenkou. V novinách čte jména popravených, i těch z Rožmitálu, které udal. Jak mu asi je? Při pražském povstání v květnu 1945 se hlásí jako zdravotník a pomáhá ošetřovat raněné povstalce. Snaží se aspoň trochu smýt pocit viny?

29. dubna byla trestnice v Aichachu osvobozena americkou armádou a Aloisie Vorzová se 17. května 1945 vydává na cestu do Starého Rožmitálu. Tady jsme ji ztrápenou, uplakanou, ale šťastnou, že je - jak říkala - opět ve svém drahém domově, poprvé zahlédli 20. května.

Z trestnice v Klatovech se do vily vrátila i na čtyři roky vězení odsouzená Božena Pechová.

Pro Náhlovského si 10. května 1945 dojeli do Prahy rožmitálští četníci. Ve vyšetřovací vazbě seděl až do 14. března následujícího roku, kdy jej mimořádný lidový soud v Písku odsoudil k smrti provazem.

*****

Jak přežíval Alois Hovorka s ruskými zajatci v lesích pod Třemšínem, vypráví jeho deník z léta 1944, který byl po válce nalezen za trámem ve Vorzově vile. Pár parafrázovaných výňatků (kurzívou dodatečné vysvětlivky):

Kopeme díru (bunkr), lidem se musím vyhýbat, hned v nás vidí parašutisty. M. nám dává jídlo a poštu do schránky na pařez. Spím doma, dceru jsem si prohlídl skrz dveře, nejraději bych ji vzal do náručí, ale přáno mi to není. Musím se před ní schovat.

Už na mě zapomněli. Půjde-li to takhle dál, musíme se zbraní v ruce do vsi. Lepší smrt, než hlad! Posledních 14 dní jsme na tom bledě. Nebýt D. (František Königsmark) a K. a mého domu, tak by dnes už nikdo nevylezl z díry. Z Rožmitálu začínáme konečně dostávat jídlo. Máme fasuňk i z Vacíkova a Roželova. Z vedení v Rožmitále vzkazují, že nesmím chodit do Roželova a jinam, vše jenom přes D.

Žiju v díře spolu se čtyřmi Rusy, velitel Alex V., Sergej, Jurka a Andrej. Nechtějí mě poslouchat, dost se hádají. Lednička (František Lízl), Buldog (Jaroslav Pompl), Kladivo (Vojtěch Halík) a Šídlo (Jiří Třasoň) nám nosí jídlo, chystám se na schůzku s Chloupkem. V lese chodíme často na jahody (borůvky), v lese spousta lidí, hlavně děvčat, která když nás vidí, tak s námi chtějí mluvit, mlčíme.

*****

 

© 2012 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode