Vzpomínky cvokaře Vojtěcha Kaly

(Seriál vycházel na osm pokračování v srpnu 2015)

Dnes začínám uveřejňovat paměti Vojtěcha Kaly, jenž žil v letech 1894 až 1978. Vedle Josefa Kulovaného byl v době první republiky a druhé světové války jediným cvokařem ve Starém Rožmitále, který zároveň vykované cvočky a hřebíky skupoval od jiných cvokařů. Svoji živnost provozoval v nynější Cvokařské ulici ve stavení č. p. 110.

Vzpomínky sepsal během dlouhé nemoci rok před svou smrtí. Zanechal nám neocenitelné svědectví nejen ze života cvokařského skupovatele, ale i prožitých útrap na frontě během 1. světové války.

Své vzpomínání začíná údaji o sobě a své rodině a zážitky z mládí:

Kala Vojtěch narozen 21. 8. 1894 ve Starém Rožmitále č. p. 7. Otec Kala Jan narozen 1869 ve St. Rožmitále, též č. p. 7, byl synem Josefa Kaly narozeného na Vršečině, což patřilo do Bukové, tedy můj děd. Matka Marie Vojáčková, roz. na Myšovech.

Roku 1908 jsem vyšel ze školy a šel jsem dělat cvokařinu, což jsou ručně kované hřeby. V roce 1910 jsem šel na Sklennou Huť, což je za Lázem. Pásl jsem tam krávy po lese, bylo jich asi deset kusů, a ty jsem též krmil a uklízel.

Jednou jsem šel na posvícení k rodičům, bylo to asi 17. října, k večeru jsem se vracel na fořtovny přes Zalány nahoru do vršku na fořtovnu, byla lesem jen pěšina, a bylo již tma, tak jsem snadno zabloudil. Celou noc jsem bloudil po lese, až asi ve čtyři hodiny jsem přišel na silnici, ale nevěděl jsem, kde to jsem. Tak jsem šel kus cesty po ní, ale zdálo se mi, že bych se měl vrátit. Vrátil jsem se tedy a náhodou jsem potkal asi čtyři chlapy. Tak se jich ptám, kudy přijde do Lázu, a ono jim to přišlo směšné, neboť jsem šel zrovna od Lázu. Chlapi se dali na útěk a já utíkal za nimi. Šli na šichtu na Březové Hory, tak se zastavili a ptali se mě, co jsem zač. Tak jsem jim vyprávěl, že jsem zabloudil, a že sloužím na Sklenné Huti za Lázem. Domnívali se, že jsem od cikánů neb tam přepadávali, a že mě poslali napřed. Tak jsem se dostal k ránu na místo.

Co se mi ještě přihodilo: Bylo to o vánocích na Štědrý večer. Dostal jsem k Ježíšku rakouskou stříbrnou pětikorunu. Tenkrát měla velkou cenu, dělník na ni musel kolikrát dělat celý týden. Na dvoře měli studnu, ke které jsem chodil pro vodu dobytku. Vodu jsem nabíral dřevěnou konví. Studna byla asi jeden a půl metru od vody, měl jsem těch 5 korun v drobných korunách, a jak jsem se nahýbal, tak mi spadly do studně. Voda byla čistá, průhledná, a byly vidět. Nemeškal jsem a svlékl jsem se do naha a ty koruny jsem vybral. Studna byla přikryta a byl mráz. Nikdo mě neviděl a rychle jsem se zase oblékl. Sloužil jsem tam asi dva roky, to mi bylo asi 17 let.

Pak jsem jel domů, dělal jsem zase cvokařinu, hřebíky, až do roku 1914, to mi bylo dvacet.

V březnu 1914 jsem jel se švagrem do Německa na práci k zedníkům, neboť se tam stavěly celé kolonie pro havíře. Bylo to v Dorstfeldu u Dortmundu ve Vestfálsku. Dělal jsem tam lehkou práci, sekal jsem seno do malty pro zedníky, kterou potřebovali na římsy a ozdoby na domky.

Na svatou Annu tam bylo velmi hlučno, mávali čepicemi a křičeli „My ty Srbáky utlučeme čepicemi, neboť Rakousko a Německo vypověděly válku. I stalo se, že následník trůnu rakouského byl na manévrech v Bosně, která hraničí se Srbskem, a tam ho zavraždili i s manželkou.

Práce se v Německu zastavila a my museli za týden domů. Napřed jeli vojáci a potom my. Domů jsem přijel začátkem srpna, pak jsem jel s otcem na česání chmele k Žatci. Po sezóně chmele jsme tam ostali na řípu. To trvalo do 15. října.

Doma práce nebyla, tak jsem si musel jet hledat službu k sedlákům. Šel jsem do Oslí, kde jsem dostal místo kočího ke koním. Nikdy jsem nebyl na hospodářství, což potom u koní. Náhodou byly krotké, takže jsem se jich nemusel bát. Spával jsem u nich ve chlévě. Jednou mě hospodář poslal na pole orat jeteliště. Nikdy jsem neoral, tak jsem nevěděl jak do toho. Náhodou někdo jiný oral blízko, tak jsem se šel podívat jak oře a už jsem si věděl rady. Večer se na mě přišel podívat hospodář a byl spokojen, že jsem práci dobře provedl.

Byl jsem tam do Nového roku 1915, kdy jsem si našel místo v Pročevilech. Tam jsem měl u hospodáře deset kusů koňského, jeden pár starších – s těmi jsem jezdil, a jeden pár mladých – ty zaučoval hospodář. Dále měl ještě šest hříbat. Celkem tedy deset kusů. To jsem musel všechno krmit a uklízet. Mladý pár kobyl vždycky odprodal a dorostly mu jiné, protože měl pár chovných.

Tou dobou sloužil v Hlubyni u Jeníčků kamarád Petr Svatoň. Jednou jsem ho šel navštívit. Tam sloužila Eva Homolková, později má manželka. Kamarád povídal: tuhle holku ti namluvím, a já jsem se toho chytl a začal jsem jí pomáhat, neboť uklízela hovězí dobytek, a začal jsem za ní chodit. Začátkem dubna jsem si v Hlubyni sjednal službu, ale u dobytka ji vyměnila sestra Marie. Tak jsem za ní chodil do mlýna k jejím rodičům.

V červenci jsem byl povolán k odvodu, byl jsem odveden, a za týden jsem musel narukovat do Písku, kde jsem byl asi týden. Pak mě vymohla firma Körper Rožmitál na hřeby do bot pro vojenské účely. Vždy v neděli jsem chodil za Evou Homolkovou. 16. května se mi narodila dcera Jana a 28. srpna 1916 jsem se oženil s manželkou a přivedl jsem ji do St. Rožmitálu.

Dělal jsem pořád cvočky až do roku 1918, pak jsem musel v dubnu narukovat do Písku.

V Písku jsem byl asi týden, pak mě poslali do Prahy do kasáren mezi Břevnovem a Střešovicemi. Asi za týden mě vybrali k maršce. Oblékli nás do nových šatů. Odpoledne jsem se vydal domů, musel jsem jít přes Prahu do Chuchle. Potkal jsem vojenskou hlídku, která prohlížela papíry. Šel jsem rovnou k ní a žádal jsem na nich cigaretu. Ptali se, zda mám propuštění. Řekl jsem jim, že jo a hledal jsem jej a oni mi uvěřili. Neměl jsem ale nic neb jsem utekl na černo. Dostal jsem se do Chuchle, tam jsem nasedl na nákladní vlak, který měl vpředu jeden osobní vagon. Když jsme přijeli do Bratkovic, bylo nám oznámeno, že v Příbrami je velká vojenská kontrola, a že před stanicí je velká zatáčka, a že tam strojvůdce zpomalí, a že my co nemáme papíry v pořádku, musíme vyskákat z vlaku. Tak jsem se odrazil od vlaku a vyskočil. Po stráni jsem se kutálel dolů. Dobře to dopadlo, ale domů jsem musel dojít pěšky.

Žena mě dobře přivítala, měli jsme kozu a tři kůzlata asi deset dní staré, tak mi hned jedno upekla a druhé dala na cestu. Hned ráno jsem musel odjet, neboť šel po mně četník. Sedl jsem na dráhu a musel zase vystoupit v Chuchli a jít do Prahy pěšky. Do kasáren jsem přišel v poledne a hned mě dali na vachcimru, ve které už byli tři vojáci. Večer nás sebral kaprál a šli jsme na vlak s tím, že náš transport dohoníme ve Vídni. Kaprál byl rozumný a schválně jsme se zdrželi do večera, aby nám transport ujel. Večer jsme se hlásili na nádraží a náš transport už byl zase pryč. Tak jsme museli jet za ním do Budapešti. Přijeli jsme tam večer, takže jsme spali na náměstí, kde nás obtěžovaly holky. Ráno jsme se hlásili na velitelství, odkud nás poslali na rumunské hranice, kde byla ještě fronta. Když jsme tam dojeli, tak Rumuni akorát uzavřeli mír s Rakouskem, takže se všecko vojsko stahovalo zase na italskou frontu. Nás umístili k 500. batalionu v městě Marosvásárhely kde jsme se zdrželi asi deset dní.

Z Marosvásárhely jsme jeli do Itálie, což nám trvalo dlouho, nádraží byla ucpána vojskem, kolikrát jsme na nádraží stáli dva dny. Vystoupil jsem a šel jsem do nejbližší vesnice žebrat chleba. Kolikrát jsem ho sehnal ruksak a rozdělil jsem jej mezi kamarády. Jednou mi transport ujel, tak jsem šel na nádraží hlásit, že mi ujeli. Přednosta mě poslal osobním vlakem a nařídil průvodčím, aby mě upozornili, kde stojí můj transport. Pamatoval jsem si číslo a také jsem měl poznamenané číslo vagonu. Ještě jsem zapomněl napsat, že když jsem byl na rumunské hranici ve městě Marosvásárhely, šel jsem pekaři koupit chleba. On mi jej však nechtěl prodat. Byla tam mladá panička, Maďarka, která na mě ukázala prstem, abych počkal před krámem.  Vedla mě za město do vilky. Sedl jsem si za stůl, i dala mi chleba a špek i víno, pohostila mne a ještě s sebou mi dala. Mluvila na mě maďarsky, já ji nerozuměl, ani jsem jí nemohl poděkovat než rukou. Na Itálii jsme jeli v Tyrolích, v těch vrškách.

V dopoledních hodinách jsme museli vystoupit, bylo to v nížině na velké louce, protože nás Italové začali bombardovat. Večer jsme museli pochodovat kupředu. Mně už se jít nechtělo. I bylo to ve městečku Primolano. Pochodovali jsme kupředu do fronty a byla květnová teplá noc. Snědl jsem na hladový žaludek pět cigaret, dostal jsem velké bolení a lehl si do příkopu, sanita mě vzala na nosítka a odnesla do polní nemocnice, což nebylo daleko. Tam jsem přišel v 10 hodin večer, dobře se najedl a za dva dny mě horečka přešla. Třetí den nám ošetřovatelka sdělila, koho přejde horečka a bude schopen transportu, pojede do Tyrol do špitálu Trident, neboť Italové zahájili silný útok, takže bude hodně raněných.

Druhý den jsem jel nákladním autem do Tridentu. Tam mě prohlédl doktor, Maďar, a prohlásil, že mám rychlé souchotě, a že za mě ručí než šest týdnů. To také napsal do listů, které šly stále se mnou. Z Tridentu jsem jel do nemocnice Horních Rakous v Kufsteinu, kde jsem byl asi týden, a pak jsem jel do Olomouce do kláštera Salesiánů, což je tzv. kněžský seminář, kde se studuje na kněze.

 V olomouckém klášteře sloužily posvěcené jeptišky, ty byly povedené, hned se nás chytaly. Vedle mě ležel nějaký kaprál, přišla k nám ošetřovatelka, což byla mladá jeptiška, tak nějakých 20 roků, a vedle se s ní bavil tak sprostě, že jsem ho okřikl, že je to hanba, a ona říkala, nechte ho, já jsem také ženská a mám právo na život, a hned si ho odvedla pryč. 

Manželka tam jednou poslala 100 korun a bochník chleba. Bylo to v neděli. Přišla ke mně ošetřovatelka a říkala: Přišel vám balík. Tak jsem šel hned na študenta, aby mi balík vydal. Byl zrovna vedle skladiště.  Nejdřív říkal, že mi nic nepřišlo, já mu řekl, že jsem balík viděl, když přišel. Nechtěl mi ho vydat a za chvíli budou služby boží. A tak jsem mu nedal pokoj, dokud mi jej nevydal.

V Olomouci jsem byl asi čtrnáct dní a manželka o mě žádala, protože tady v Rožmitále byla také nemocnice. Dostal jsem se tedy sem, byl jsem ubytován na Růžku. (O rožmitálských lazaretech více v seriálu Velká válka http://www.staryrozmital.cz/news/a8-dil-kazdym-rokem-bylo-hure/ ).

Ráno jsem chodil doktorovi pro mléko na nový dvůr, a pak jsem měl celý den volno a chodil jsem za les Vacíkov a Letice pro mouku, takže jsem nanosil domů mouky dost. V Rožmitálu nemocnici zrušili a přestěhovali nás do Písku.

Tam odtud mě poslali do Prahy do Dejvic, kde byla nemocnice na plíce. Tam se mi moc nelíbilo a udělal jsem se zdráv. Žádal jsem, aby mi dali nějakou zdravotní dovolenou, a oni mě poslali do Maďarska k pluku č. 11, což byl písecký pluk. Tam jsem dojel do městečka Gyula, kde mi dali šest týdnů rekonvalescence. Tam měl hejtman asi 30 hus, které jsem pásl po městě, protože tam byly travnaté ulice. Býval tam trh na různé zboží a já tam chodil, a když někdo potřeboval něco odnést, tak jsem mu to pomohl a dostal jsem za to najíst.

V Čechách byl 28. října 1918 převrat a nás v Maďarsku drželi až do začátku listopadu. To přišlo takhle odpoledne, když jsem chodil po městě a ve čtyři hodiny začal hornista troubit na poplach. Bylo nám řečeno, že se na jihu protrhla fronta a nepřítel táhne na nás. Tak nás vyzbrojili a obsadili jsme vojensky město. V 10 hodin večer k nám přišel hejtman a sdělil nám, že máme Československou republiku, a abychom strhali z čepic rakouský odznak, tzv. kokardu.  Městská správa nás požádala, abychom ve městě udržovali pořádek než přijede jejich vojsko, které bylo v Čechách. Když se dostavili, tak jsme se vypravovali domů.

 Ráno jsme nasedli do nákladního vlaku a vydali jsme se na cestu k domovu. Nedávali nám dva dny jídlo, a kdo měl peníze, tak mu jen prodávali.  Takovou lumpárnu dělali. Třetí den jsme se vzbouřili a uhodili na ně. V jednom vagonu měli skladiště, tak jsme jej celý vyrabovali. Vlezl jsem dovnitř do vozu a vyhazoval jsem dolů vojákům, co tam bylo. Byl tam i kamenný hrnec se sádlem, ten jsem také vyhodil. Důstojníci seděli vepředu v osobním voze, my vojsko jsme byli v dobytčích vagonech. Jelikož na nádraží křižovaly vlaky, tak maďarské vojsko museli zastavit. Byly plné koleje. Přišel k nám velitel vojska a ptal se, co děláme, že jsme v cizí zemi, abychom se umoudřili. Odpověděli jsme mu, že nám dva dny nedali menáž, to je jídlo, že už jsme všechny peníze utratili. Ty, co nám prodávali, si nechal zavolat a všechny peníze nám museli odevzdat. Seřadili jsme se a důstojníci nám peníze vraceli. Třeba někdo neutratil nic a dostal, protože museli odevzdat všechny peníze, co si tam za války ušetřili, měli tam rodiny s dětmi a celou válku okrádali vojáky.

Jakmile jsme dojeli na naše hranice, tak ti co nás okrádali, se báli mužstva, že zahnuli osobním vlakem domů. Do Prahy jsme přijeli ráno, hned nás vítali a dali nám jídlo. Do Březnice jsme přijeli v poledne. Sedl jsem na lokálku a jel jsem domů. Třetí den jsem se šel hlásit na velitelství do Písku, kde mi napsali superarbitraci. V Písku jsem zašel do jedné restaurace a zrovna tam byli ti, co nás tak okrádali. Naříkali, že přišli domů jen s tím, co měli na sobě. Šel jsem na superarbitraci, tam mě uznali 46% neschopnosti a dostával jsem 43 Kč měsíčně. Žena dostávala podporu jen do konce roku 1918 a já se musel ohlížet po nějaké práci.

Jelikož jsem se musel ohlížet po nějaké práci, udělal jsem si asi 50 kg zboží, hřeby, skoby, lavičáky a naložil na vozík. Bylo asi 10. prosince, tady bylo bez sněhu, a jel jsem do Kasejovic. Tam jsem nic neprodal, tak jsem se vydal pěšky s vozíkem na Horažďovice. Byl již večer, neboť v prosinci je brzy tma, tak jsem přenocoval v jedné vesnici u sedláka, spal jsem v maštali u dobytka, kde bylo teplo. Do rána napadl sníh, takže se mi druhý den jelo pomalu. Do Horažďovic jsem dojel v poledne, byla neděle a krámy byly již zavřené. Stál jsem na náměstí, přišel ke mně strážník a ptal se, co vezu. Říkal jsem pro železářský obchod, tak se šel optat, zdali by něco od mě koupili. Nic jsem ale neprodal. Tak jsem se vydal do Strakonic, spěchal jsem, abych tam dorazil za světla. Přijel jsem tam ve 4 hodiny odpoledne, bylo už šero. Na náměstí jsem na chodníku viděl stát pána, tak jsem se zeptal, kde je tady železářský obchod. Ptal se mě co chci a já mu povídám, že mám tady železné zboží. Zavolal mě do krámu a díval se na zboží a hned jej koupil. Šel jsem na nádraží, vozík jsem rozebral a vzal si jej s sebou do vlaku.

Přijel jsem domů a nechal jsem si zboží udělat dělníky, a vydal jsem se do Protivína a tam jej zas prodal. Jel jsem zase se zbožím do Písku, a tak jsem jezdil se zbožím i do Budějovic. Pak jsem se vydal na Prahu, manželka mi pomohla dovézt zboží na trakaři na nádraží a já jsem si dal balíky do vlaku. V Březnici mi pomohl s balíky do vlaku průvodčí. Když jsem přijel na Smíchov, dal jsem si balíky do úschovy. Jeden balík, který vážil asi 30 kg, jsem si vzal a šel jsem na Smíchov jej prodat. Když jsem jej prodal, tak jsem se vrátil pro ostatní a do večera jsem si opatřil objednávky.

Pak již jsem zboží posílal drahou a jezdil jsem do Prahy dál za obchodem. Jelikož jsem chtěl obchod rozšířit a neznal jsem adresy obchodníků, nechal jsem si natisknout tiskopisy a rozesílal jsem je po městech. Vracely se mi objednávky a zároveň jsem získal adresy. Ve třicátém roce jsem si koupil motorku a jezdil jsem na ní za obchodem. V roce 1931 jsem si pořídil auto. Tenkrát jsem vůdčí list získal snadno, dojel jsem do Prahy na zemský úřad, tam jsem se přihlásil ke zkouškám. Hned se mnou jel asi dva kilometry komisař a hned jsem dostal povolení.

 Pro železo jsem jezdil do mosteckých oceláren. Jednou jsem byl v Praze na Václavském náměstí a dostal jsem velkou objednávku u Františka Pospíšila. Žádal jsem vedoucího, zda-li neví o nějakém levném železe, a on mi sdělil, že mi napíše objednávku na vagon do Vítkovic. Večer v 10 hodin že jede do Ostravy rychlík a ráno jsem tam. Že se tam ale dávají někomu peníze jako tuzér, ale neví komu, že to musím zjistit sám.

Ve vítkovických železárnách jsem se dostal ke skladníkovi, a žádal jsem ho, zda by neměl nějaký odpad. Říkal, že nemá nic, tak jsem mu podal ruku a v ruce jsem měl stokorunu. On ji vzal a povídal, že něco najde, tak jsem si vybíral, a on mi ukazoval samé drahé železo a ne odpad. I říkám, že je to pro mě drahé, a on povídá: Nestarej se. Nechám to rozstříhat a bude z toho odpad. Železo mě tak přišlo na poloviční cenu, měl jsem jej za lacino a nemusel se bát konkurence. Ještě jsem mu přidal jednu stokorunu, takže jsem mu dal 200 Kč. Doma jsem tvrdil, že je to železo z Kladna, neboť konkurence po tom pátrala. Nečkon jsem tam jezdit nemusel, psal jsem na jeho adresu, posílal jsem mu 200 Kč, aby zas železo opatřil. To trvalo rok a pak to tam v železárnách prasklo. Byly v tom velké firmy a Vítkovice patřily židovi Rotschildovi, neboť ten měl velké továrny. Skladníka zavřeli na šest týdnů. Ale to bylo jen na oko, neboť tam měli železa velké množství a chtěli se jej zbavit, takže chtěli než oklamat kartel. Skladníka pustili, ještě mu všechno zaplatili. Pak jsem musel zase jezdit do Mostu, neb ve Vítkovicích už nic nebylo.

V roce 1939 nás sebral Hitler a začal jsem dělat pro Německo cvoky do bot a hodně jich odebírali. V lednu 1945 nás sebralo gestapo, mne i syny, a byli jsme tam než týden, neboť synovec Alois Šmíd jezdil u okresu Plzeň, kde vozil hlavního gestapáka a ten se za nás přimluvil. V květnu 1945 přijeli ke mně ruští vojáci a byli u mě ubytováni. Bylo to moc hodné a rozumné vojsko.

1. ledna 1950 jsem předal obchod starorožmitálskému družstvu, ve kterém jsem byl zaměstnán jako skladník. V roce 1956 jsem dostal důchod, v roce 1960 jsem šel do družstva topit a byl jsem tam zaměstnán do 31. prosince 1969. Pak jsem onemocněl a doposud jsem nemocný.“

Tady vzpomínky končí. Vojtěch Kala zemřel 11. února 1978 v 83 letech.

Vojtěch Kala (vlevo) na snímku společně s Josefem Kulovaným v roce 1947. Foto: Cvokařské muzeum.

Kontakt

Cvokařské muzeum

jindrich.jirasek@email.cz

Alej Johanky z Rožmitálu 74
262 42 Rožmitál pod Třemšínem

Vyhledávání

© 2012 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode