Kauza Cvokařská a most

Tento seriál jsme publikovali v osmi pokračováních v srpnu 2017, takže informace v něm uvedené jsou platné k začátku tohoto měsíce.

Zodpovíme otázku, proč továrna firmy Kemmler Electronic stojí právě tam, kde stojí, zdokumentujeme vývoj automobilové dopravy za posledních téměř sedmdesát let, jenž se samozřejmě musel odrazit i ve Starém Rožmitále a povíme si, proč byl most postaven zrovna tak, jak jej známe a proč nevyhovuje současnému provozu.

Nahlédneme i do studie, kterou si nechala u Českého vysokého učení technického vypracovat firma Kemmler, aby mohla radnici doložit, že výstavba nové skladovací haly, nijak neovlivní provoz v této části města.

Nakonec přineseme návrhy na radikální zlepšení situace v Cvokařské ulici i na mostě, které ovšem vyžadují hodně peněz, jež by ale dotčená firma mohla – vzhledem k jistě toužebnému očekávání klidného soužití s občany – vynaložit, zvlášť kdyby mohla část krýt z dotací.

Tématu Cvokařská a most se věnujeme v našem zpravodajství často, takže si seriál můžete doplnit podrobnějšími informacemi. Dole na titulní stránce webu klikněte na štítek Kemmler a do vyhledávače zadejte slovo most či Cvokařská.

 

Cvokařská ulice

Most přes Vlčavu

 

Všechno začalo v roce 1948. Listopadové zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) vytyčilo třídní politiku omezování a zatlačování kapitalistických prvků v živnostenské sféře, která měla vehnat malopodnikatele do situace, kdy budou muset volit mezi alternativou buď se vzdát živnosti, změnit profesi a přejít do námezdního poměru, nebo se zapojit do tzv. vyšších forem podnikání a svou profesní činnost vykonávat v postavení zaměstnance národního podniku, komunálního zařízení či družstva.

Živnostníci byli na konci roku 1948 vyzváni Klementem Gottwaldem „aby sami našli kladný poměr k vyšším formám podnikání, aby spolupracovali s podniky národními, komunálními a družstevními, aby se sami sdružovali ve skutečná družstva“.

Ve Starém Rožmitále se nastalá situace týkala dvou podnikatelských subjektů – živnostníků: Vojtěcha Kaly a dětí Josefa Kulovaného, který zemřel v listopadu 1947. Sami byli cvokaři, avšak zaměstnávali i jiné cvokaře nejen ze Starého Rožmitálu, ale také z okolních vsí.

Rázem se z nich teď stali třídní nepřátelé, jimž byly odpírány např. potravinové lístky nebo šatenky, a kteří byli ve výrobní sféře diskriminováni.

Na opatření zareagovali na konci roku 1949 zrušením živností a své síly, výrobní prostředky i zásoby nabídli svým zaměstnancům ke združstevnění. A tak bylo 29. prosince 1949 ve staroměstské hospodě Hotel založeno výrobní družstvo Kovostar, do něhož Kala vložil základní prostředky, výrobky a materiál za 777 tisíc korun a potomci Josefa Kulovaného za 417 tisíc korun.

Vstupem do družstva se Kulovaní i Kala zbavili marného boje s úřady, zbavili se strachu, že nebude na výplatu dělníkům, zbavili se nikdy nekončící práce od svítání do soumraku. Bývalí podnikatelé totiž nepracovali v družstvu ve vedoucích funkcích, ale jako skladník, účetní nebo mistr.

Jeden z bratrů Kulovaných, Josef, vzpomínal: „Podnik jsme s ostatními zakládajícími členy pomáhali s chutí a láskou budovat a postavili jsme ho úplně od základu většinou brigádnicky. Mohu se směle stavět mezi nejpřednější, kteří odpracovali nejvíce brigádnických hodin.“

Ve Starém Rožmitále se stalo to, co dosud historická věda pořádně neobjasnila: Část živnostníků se totiž ke společnému hospodaření sdružovala méně či více dobrovolně a likvidace soukromých živností přinesla relativně širokému okruhu živnostníků sociální vzestup.

Více si můžete přečíst v knize Cvokaři (viz http://www.staryrozmital.cz/nabidka-knih/cvokari/)

 

Dva cvokařští živnostníci - Vojtěch Kala a Josef Kulovaný na snímku z roku 1947. Foto: Cvokařské muzeum

 

Cvokařinou se ve Starém Rožmitále a v okolí živily desítky rodin. Snímek z knihy Cvokaři je sice z roku 1915, ale stejně tak by mohl být pořízen po druhé světové válce. Foto: kniha Cvokaři

 

Družstvo bylo založeno, družstevníci plnili státem stanovené úkoly, ale pro neznalého pozorovatele zvenčí se nic nezměnilo. Cvokaři dál pracovali ve svých veřtatech doma nebo v pronajatých provozovnách bývalých firem Josef Kulovaný a Vojtěch Kala, které už ale většímu počtu pracovníků jak z hlediska pracovních podmínek či hygieny nevyhovovaly.

Družstevníci se tedy rozhodli, že si postaví zbrusu novou výrobní halu se zázemím, kam přemístí veškerou výrobu roztroušenou zatím po Starém Rožmitálu a okolních vesnicích.

Nejdříve se uvažovalo o výstavbě závodu na Kněží hoře u Nového rybníka, kde bratři Kulovaní vlastnili po otci 32 arů pozemku. Pracoviště by ale bylo – viděno tehdejšíma očima -  moc daleko od obce. Vždyť většina družstevníků byla ze Starého Rožmitálu a tenkrát neměla ani kolo, natož motorku či auto!

A tak ještě koncem roku 1950 byl družstvem zakoupen pozemek od hostinského Josefa Petráně, který byl směněn za pozemek vlastněný mlynářem Františkem Hrdinou, jenž byl hned v sousedství provozovny Vojtěcha Kaly (č . p. 110) na konci Cvokařské ulice. Parcela č. kat. 110/4 o výměře jednoho hektaru se stala majetkem Kovostaru a mohlo se tedy začít stavět.

V roce 1951 byla družstvu povolena výstavba provozovny. Bylo zastavěno 800 m2 nákladem téměř jednoho milionu korun. Díky bezpříkladné obětavosti družstevníků a tisícům zdarma odpracovaným hodin byla první etapa výstavby dokončena tak, že již v roce 1952 byla soustředěna výroba do nového provozu, a tak ve Starém Rožmitále domácí veřtaty po desítkách let osiřely. 

Kovostar se pak dále rozšiřoval. V roce 1958 byla dokončena stavba kotelny na ústřední vytápění, záchody, umývárny a společenská místnost pro 150 lidí v celkové hodnotě 1 500 000 korun. V roce 1960 byly postaveny ještě garáže na místě, kde se původně uvažovalo o vjezdu do areálu. Potom už docházelo jen k drobným stavbám nebo úpravám.

 

 

I po založení družstva pracovali cvokaři dál ve svých veřtatech, vpravo na snímku Jindřišky Králové je interiér veřtatu v č. p. 74, který je dnes součástí Cvokařského muzea

 

Někteří pracovali až do postavení nové provozovny v dřívějších výrobních prostorech Vojtěcha Kaly v č. p. 110 v Cvokařské ulici. Až v roce 1952 byla cedule Kovostar přemístěna do nově postaveného závodu na pozemku hned za Kalou

 

V Kovostaru pracovalo v roce1952, kdy byla provozovna zkolaudována přesně sto družstevníků. Pak jejich počet postupně narůstal, až mezi lety 1955 až 1959 jich bylo přes sto sedmdesát. Další léta se sice počet pracovních sil mírně snižoval, ale nikdy až do roku 1989 neklesl pod stovku.

A jaká byla tenkrát situace s dopravními prostředky, jejichž počet a velikost nyní tak trápí obyvatele Cvokařské ulice?

V 50. letech mělo družstvo dva náklaďáčky – dvoutunku Bedford, kterou do družstva při jeho založení vložil Vojtěch Kala, a dvouapůltunku Ford Canada. Dvoutunka sloužila vzhledem k technickému stavu pouze pro převážení materiálu po dvoře či na rožmitálské nádraží. S druhým vozem Ford Canada, vyráběným za války pro kanadskou armádu, a jenž po válce zůstal na území republiky, absolvovali družstevníci delší jízdy při přepravě surovin i odvozu hotových výrobků. To byla jediná dvě nákladní auta pohybující se, ovšem velmi sporadicky, Cvokařskou ulicí.

Osobní automobil měl tenkrát kromě Kulovaného a Kaly pouze farář. V 60. letech přibyla v Luhu další tři auta v osobním vlastnictví, ta starší však postupně skončila. Drtivá většina družstevníků chodila do práce pěšky (bylo běžné, že o polední přestávce šli domů na oběd či si odpočinout), méně se jich dopravovalo na kole a na motorce přijížděl podle pamětníků pouze jistý Záryba z Pňovic.

V 60.a 70. letech jezdilo do Kovostaru tak pět osobních aut, někteří družstevníci přijížděli na pionýru či mopedu, ale lidé z okolí využívali především linkových autobusů. V této době měl Kovostar vždy jen jedno nákladní auto, např. třítunovou Erenu či Pragu.

To byla tenkrát pohoda, to byl klid! A dnes? Ale pozor – Starý Rožmitál nebyl v republice něčím výjimečným. Podle celostátních statistik je mezi rokem 1950 a 2015 čtyřicetinásobný nárůst osobních a dodávkových automobilů! Před 65 lety bylo v Čechách a na Moravě registrováno 130 tisíc osobních a dodávkových automobilů, dnes přes pět milionů. Teď připadá jedno auto na každého druhého obyvatele.

Tolik celostátní statistika. Když ji vztáhneme na Starý Rožmitál, tak třeba – jestliže v 50. letech parkovalo na nábřeží jedno auto, dnes by jich tam mohlo být klidně čtyřicet. A nikdo by se nemohl divit!

Nárůst v počtu nákladních automobilů samozřejmě není tak enormní. Za posledních 35 let se ale více než ztrojnásobil.

 

Ford Canada byl jedním ze dvou lehkých nákladních automobilů, které jezdily v 50. letech v Kovostaru

 

Družstevnice Kovostaru s Erenou na přelomu 50. a 60. let  a osobní automobil, který do družstva vložil Vojtěch Kala

 

Na cestách byla k vidění především tažná zvířata

 

Není se co divit, že v Cvokařské ulici panovala celkem idylka

 

V 90. letech už výroba v areálu družstva jen živořila až posledních 41 zaměstnanců v roce 1997 skončilo. O dva roky později Kovo Věšín prodalo objekty bývalého Kovostaru firmě Kemmler Electronic s.r.o., která do té doby účinkovala po kulturních domech ve Věšíně a ve Starém Rožmitále (více na http://www.staryrozmital.cz/news/pred-20-let-vznikla-firma-kemmler-electronic/).

Pro obyvatele Cvokařské ulice i pro zatížení mostu nastala náhle změna. Kemmler přibíral další a další zaměstnance (dnes jich je na 200), kteří jezdí do práce samozřejmě hodně automobily, ale především se ulicí začaly prohánět dodávky a mezi domky se často zaklínily tahače s dlouhými návěsy. Obyvatelé trpěli, trpěl i most, který byl v roce 1934 postaven do dnešní podoby a pak opraven po povodni v roce 2002. K tak obrovské zátěži totiž vůbec nebyl předurčen.*)

Před několika lety byly na začátek Cvokařské ulice instalovány značky s omezením rychlosti na 30 km/hod a s omezením okamžité hmotnosti na 8,5 tuny. Ale někteří řidiči jako by řeč značek neznali. Se svými těžkými kolosy přejížděli most, o kterém statik v roce 2015 prohlásil, že snese tak auto do dvou tun.

Přestože firma Kemmler Electronic, podle svého vyjádření, přijala opatření, aby velké nákladní automobily z ulice i mostu zmizely, ne vždy se to podaří. V přilehlých domcích drnčí nádobí v příbornících, praskají zdi z vepřáků, v předzahrádkách se válejí uražené části střech a lehcí spáči jsou v noci buzeni auty.

Situace ve slepé Cvokařské ulici, v níž už dávno není klid, jako když zde bývali družstevníci, se dostala do slepé uličky.

V únoru letošního roku už došla obyvatelům ulice trpělivost a prostřednictvím osadního výboru se obrátili se žádostí o nápravu situace na rožmitálskou radnici. Ne že by sami nepodnikali jisté kroky k nápravě, ale ty byly zatím marné. (Dopis i odpověď města, k níž byl nešťastně připojen odstavec o nezodpovědném chování občanů Starého Rožmitálu, najdete v rubrice Osadní výbor.)

Starosta dodatečně přislíbil instalaci kamery, která by přistihla vozidlo přesahující povolenou hmotnost, pak se ale ukázalo, že tohle řešení je nejen velmi nákladné, ale i z hlediska vyhodnocování nereálné. Jeden člověk by musel stále sledovat monitor, zda dochází k přestupku či ne. A tak zůstává jen jedna možnost, jak označit hříšníka. Vyfotografovat jej a/nebo zavolat policii.

*) Možná není od věci připomenout, že naši předci v roce 1934 most postavili za pět týdnů. O historii mostu si můžete přečíst na http://www.staryrozmital.cz/news/kolik-tun-unese-most-v-luhu-/).

 

Poněkud větší a těžší cvalík na mostě vyhlíží, jak se dostat ke Kemmlerovi. Snímek je z roku 2013

 

Tento snímek je z roku 2016 ...

 

... stejně jako tento.

 

Některý řidič s potížemi z mostu vycouvá, jiný značkám nevěří

 

Stížnost obyvatel Cvokařské ulice z února letošního roku byla vyprovokována žádostí firmy Kemmler Electronic o vydání stavebního povolení na výstavbu nové haly. Přestože by měla sloužit jako sklad, obyvatelé se obávali dalšího nárůstu dopravního zatížení ulice i mostu.

Stavební úřad města stavební řízení pozastavil, než firma předloží posudek o možných dopadech rozšíření prostor v areálu.

Firma si posudek, jenž měl za cíl definování negativních dopadů v bezpečnosti silničního provozu a dopravní zátěže, objednala u dopravní fakulty ČVUT a Ústavu soudního znalectví v dopravě. Průzkum proběhl jen jeden den, a to vloni 15. prosince v době od 6 do 18 hodin na třech klíčových místech – na křižovatce Cvokařská – Rybova ( u pomníku), na čtyřramenné křižovatce Cvokařská – nábřeží – alej (u zrcadla) a před vjezdem do areálu Kemmlera.

Ze záznamu digitálních kamer bylo zjištěno, že v první křižovatce je intenzita dopravního proudu velmi malá a vzájemné ovlivnění vozidel téměř nulové. Jezdí zde hlavně osobní auta a v době měření zde bylo zjištěno jen 25 lehkých nákladních vozidel a 27 autobusů.

V druhé křižovatce u zrcadla byla intenzita dopravy přesně poloviční oproti křižovatce u pomníku. Kromě osobních aut tady bylo identifikováno jen 12 lehkých náklaďáků a tři autobusy. Největší pohyb přes křižovatku je v Cvokařské ulici v obou směrech.

Před vjezdem do areálu firmy projel v době měření 159x osobní automobil a pětkrát lehký nákladní automobil. Naměřené hodnoty zde byly ze všech tří míst logicky nejnižší – když zde končí ulice…

Z porovnání měření těchto tří míst vyplynulo, že motorová vozidla související s firmou Kemmler Electronic představují téměř 40 % zátěže v křižovatce u zrcadla a necelých 23 % v křižovatce u pomníku. V době měření nebylo na žádném místě zaznamenáno významné překročení nejvyšší povolené rychlosti, a když už, tak maximálně o 10 procent.

Při porovnání zjištěných dopravních vztahů v rámci sledovaného území s obdobně urbanisticky řešenými a dopravně zatíženými lokalitami v republice z průzkumu vyplynulo, že dopravní zatížení v Luhu není nikterak významné a neobvyklé a že se jedná o statisticky průměrné hodnoty. Převážná většina realizovaných cest je konána osobními vozidly, a to za účelem cesty do zaměstnání, resp. domů. Nejedná se tedy o tzv. zbytnou neboli tranzitní dopravu.

Závěr studie ČVUT zní: „Z pohledu bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, organizace a charakteru dopravy a na základě zjištěných parametrů dopravního proudu v místě zájmového území neidentifikujeme nárůst negativních dopadů vzniklý v důsledku rozšíření skladovacích prostorů Kemmlera. Lze tedy povolit výstavbu skladovacích prostor.“

Bylo jen škoda, že měření se uskutečnilo ve čtvrtek, kdy shodou okolností není prováděno zásobování areálu. To totiž probíhá v pondělí, ve středu a v pátek, podle vyjádření firmy, lehkým nákladním vozidlem do 8,5 t.

 

Čtyřramenná křižovatka u zrcadla

 

Kritické nejužší místo v Cvokařské ulici. Majitelé domku si už pro jistotu amputovali střechy. Vysoká nákladní auta tu nemohou normálně projet ...

 

... leda, že by s sebou vzali kus cizího majetku, jak se to téměř pravidelně děje u domku č. p. 19

 

Teď se podívejme, jak by se dala situace řešit rázně a jednou provždy. Samozřejmě chce to ale peníze! Vzhledem k tomu, že nová příjezdová cesta k továrně, by mohla vést mimo domovní zástavbu, není od věci, se o této možnosti alespoň zmínit.

Již v citovaném posudku ČVUT se píše, že „zástupce Kemmler Electronic informoval o vlastní iniciativě, která spočívá v podobě prohlášení o budoucím provedení stavby nové jihovýchodně trasované přístupové cesty“. Nová přístupová komunikace o délce přibližně 450 metrů by byla vedena přes devět pozemků, jejichž majitelem je město a dalších šest fyzických osob.

Nenechme se však mýlit. Kemmler Electronic pouze vydal prohlášení. Pozemky by nejdříve musel odkoupit a pak postavit cestu vhodnou pro kamiony. Sice by to stálo dost financí, ale tato účelová komunikace by byla jedině Kemmlera a nikoho jiného. V plánech na výstavbu Kovostaru lze nalézt, že jednou z alternativ vjezdu do areálu, byla právě tato. Tam, kde jsou dnes garáže, měla být původně vrátnice.

Nabízí se ale ještě jedno řešení. Pamětníci vědí, že kdysi pokračovala Cvokařská ulice nezpevněnou cestou, chvílemi až úvozem, na silnici do Voltuše, s níž se křížila v místě, kde je dnes křížek mezi dvěma lípami. Dřív tudy Voltušáci chodili do Starého Města do kostela a jezdili s povozem do Podkostelního mlýna. Cesta ještě existovala v prvních desetiletích Kovostaru.

Nová komunikace po původní polní cestě od nynějšího Kemmlera ke křížku by ovšem měřila kolem 700 metrů. Má však výhodu, že celá cesta je v majetku města, stejně jako prostranství podél nejstarší haly areálu, kde parkují automobily zaměstnanců, a kde by začínala. V roce 1945 tudy s těžkou technikou pronásledovala prchající Němce Rudá armáda.

V roce 1968 si to zopakovala na jiném místě ve Starém Rožmitále – na mostě přes Vlčavu. To ale byly všude strženy dopravní ukazatele, takže jen bloudila. O mostě ale níže.

 

Tady se na voltušskou silnici napojovala cesta od Kovostaru

 

Žlutá čára představuje účelovou komunikaci, o které hovořil zástupce Kemmlera v materiálu ČVUT, bílá kopíruje dřívější cestu od Kovostaru ke křížku na voltušské silnici

 

Tak jste si přečetli o možných jiných trasách, jak zásobovat firmu Kemmler Electronic, a přitom se vyhnout Cvokařské ulici. Přiznejme si však, že to je hudba budoucnosti, i když by majitel fabriky mohl jistě požádat o dotace z Evropské unie. A třeba by je i dostal. Vždyť tady jde o lidi!

Nakonec nám zbývá most v Luhu, jehož stav je i díky neúměrnému zatížení nákladními vozidly katastrofální a žádá si rychlé řešení. Kdo nezná situaci v Luhu, tomu jen přiblížíme, že přes most vede jediná přístupová cesta pro dopravní prostředky do této části Starého Rožmitálu.

Původně zde stály dva dřevěné mostky, od roku 1926 jeden širší a delší spočívající na železných traverzách a kamenných zdech a pilíři, ale s dřevěnými mostnicemi. Trámy však v našem drsném podnebí vzaly brzy za své, a tak se v roce 1934 vybudoval pořádný most železobetonový. Ten přežil i katastrofální povodeň v roce 2002. ale po ní byl pro jistotu stejně zpevněn především prostřední pilíř.

A takhle nám most slouží doposud. Podle statika by na něj nemělo vjet těžší vozidlo než dvě tuny, takže by měl být tak pro pěší či trabanty. Kdyby se ale provizorně podepřel, snesl by na pár měsíců i zatížení pěti tun.

Na naléhaní občanů už nezbývalo rožmitálské radnici nic jiného, než neudržitelnou situaci začít rázně řešit. I když to bude stát z rozpočtu města miliony korun.

V březnu byla pověřena firma Valbek vypracováním studie rekonstrukce mostu včetně diagnostického průzkumu. Projektanti měli jasně říci, co doporučují – zda most zbourat, nebo provést generální rekonstrukci. Minulý měsíc odevzdali stavebnímu odboru městského úřadu tři variantní návrhy řešení. Město si vyžádalo ještě čtvrtý.

Ať už to dopadne tak či onak, má se za to, že by se práce prováděly v létě příštího roku. Tlak na řešení neuralgického bodu Staroměšťáků je hodně velký a tak lze předpokládat, že se investice do rozpočtu města na roku 2018 dostane.

Bohužel most nejde rekonstruovat či stavět tak, že by zůstala půlka průjezdná. Byl i by patrně problém postavit vedle provizorní most, neboť vyústění na jižní straně by bylo pro dopravní prostředky nesjízdné. Nezbývá tedy než vést objížďku po Aleji Johanky z Rožmitálu. Pak to ale znamená další náklady na její opravu po devastaci nákladními automobily.

 

Most postavený v roce 1926 ...

 

... přestal po několika letech vyhovovat a tak se v roce 1934 postavil za pět týdnů nový. 

 

Ten po opravě po povodni v roce 2002 slouží doposud.

 

V červnu 2017 zkoumali most odborníci z firmy Valbek




 



 

 



 



 



 

 

 



 

 

Kontakt

Cvokařské muzeum

jindrich.jirasek@email.cz

Alej Johanky z Rožmitálu 74
262 42 Rožmitál pod Třemšínem

Vyhledávání

© 2012 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode