A tolik chtěli žít!

Tento materiál byl zveřejněn v dubnu 2025 k 80. výročí osvobození Československa z německého područí. Než k němu 8. května 1945 došlo, bylo v důsledku nacistického teroru v Československu zmařeno přes 300 tisíc lidských životů.

Historikové udávají, že na Rožmitálsku bylo do ilegálního protinacistického odboje zapojeno asi sto šedesát lidí. Čtyřicet jich bylo popraveno, umučeno či zemřelo na následky útrap. Dalších několik desítek přežilo koncentrační tábory či věznice s podlomeným zdravím.

Němci zběsile vraždili české vlastence až do posledních dní před osvobozením. Ještě ve dnech 23. března, 4. dubna a 19. dubna sťali na Pankráci patnáct lidí, kteří na Rožmitálsku ukrývali sovětské zajatce.

Hrůzné svědectví z cely smrti ve věznici v Praze na Pankráci i o nich vydal v roce 1946 Karel Rameš. Jeho obsáhlá dvoudílná kniha Žaluji - Pankrácká kalvárie, na níž pracoval společně s básníkem a spisovatelem Vladimírem Thiele, byla vydána v roce 1946.

Z knihy jsou následující úryvky i fotografie popravených, které s nimi putovaly k provedení exekuce. 

23. března 1945

Zástup dochází...vyvrcholuje...jde velké procesí lidí bez hlav, zpívají Kde domov můj... Ještě několik bezhlavých a číslo posledního uzavře krvavou bilanci. Už mnoho nechybí, už mnoho nechybí...

A už jdou mrtvi i chlapci z Rožmitálu, slavná parta nebojácných mužů z překrásného kraje. Jak chudá jsou ta slova - přechovávání, ilegální činnost, napomáhání, partyzánství. To teprv tam, v hlubokých lesích kolem Rožmitálu, Březnice a Voltuše, kde všechno voní divočinou a nespoutanou láskou k půdě - tam odtud přicházejí chlapi jako obři s tváří upřímnou a srdcem nesmlouvavě českým. Bylo jich šest - Hlaváč (správně Hlaváček), Flemer, Kopecký, Klein, Vařil a Matoušková, dělníci z pily ve Voltuši. Co udělali pro vlast, to zůstane navždy obklopeno tajemstvím. Vzali s sebou vše do hrobu. Jejich činnost byla právě tak veliká a přirozená a tajemná, jako ty lesy kolem. Ještě máme české chlapy jako duby a české ženy jako lípy... Síla a med. Český lid.

Těchto šest lidí - ne, není třeba se bát, že by je nikdo nepomstil. Rožmitálské lesy šumí, tiše šumí a vědí své... Jednou přijde den...

Spěte sladce, Rožmitálští, padlí na úsvitu nové svobody.

4. dubna 1945

Nová parta s deliktem přechovávání a opět Rožmitál. Z lesů se zvedá vlna odporu, lesy nespí. Chlapi od dřeva se dívají zarputile. Zas šest jich popravili, ale oni se cestou z přípravné cely usmívali. I ženy, které šly s nimi, nepostrašil děs sekerárny. Ať nás popraví, na naše místo přijdou jiní. Nás nemůžete umlčet, ani zničit. Jsme sama vůle země.

Anastazie Kočková (z Lounska), Karel Mayer (správně Majer), František Vítovský, Anna Vítovská (původem z Kladna, popraveni za přechovávání partyzána S. P. Vezděněva v Příbrami), Bohumil Filipovský, Vladimír Filipovský - přechovávání. Rožmitálští, čest vašemu popelu, který vítr roznesl zpět, do všech míst a zákoutí, jež jste v životě milovali...

19. dubna 1945

Ještě se na Pankráci vraždí. Státnímu zástupci se už kolena podezřele třesou, dívá se kolem a ohlíží se jako ten, kdo čeká ránu z milosti, ale zatím se ještě popravuje. Tak nějak ze setrvačnosti, jen tak nějak, aby kati nevyšli ze cviku.

(...)

A opět se zvedá z rožmitálských lesů vlna vzdoru - už nejen přechovávání, ale všestranná ilegální činnost a zbraně, zbraně v úkrytech již čekají na sebemenší povel. A dalších pět dětí, které už dorůstaly k revoluci, jde ke guillotině. Pevně, tvrdě, zarputile.

Nevadí, přijdou po nás další! Ale potom---

I kat z nich má strach. Nechce se jim už dívat do očí. Vidí v nich výsměch a nenávist až daleko za hrob. Lidé z rožmitálských lesů, chlapi a ženské z boží přírody, která už dávno chystá odboj proti zlému plemeni lidí, kteří do země nám přišli drancovat. A jdou za sebou ti chlapi jako hory s vzdorem ve tváři... Habada, otec a syn, Emanuel a Josef, staří manželé Bartošovi - Petr a Marie, nakonec Jan Balaš (správně Belas).

Lomikare, Lomikare, do dne a do roka - Karle Hermane Franku...

(...)

Po rožmitálských hrdinech, kteří ukrývali pod svými střechami bratry partyzány, zbylo jen pár dopisů, jež psali před smrtí - a pak už jen místo v našem srdci. Stačí to?

Bartošová, jediná žena toho dne, na přípravné cele sama, zpívala celý den národní písně své drahé země, pro kterou pokládala hlavu.

Poslední dopisy manželů Bartošových z přípravné cely:

Moje drahé děti!                                 Pankrác 19. 4. 1945

Jdu na konec cesty a posílám Vám požehnání. Bůh Vás opatruj na všech cestách Vašich. Pozdravuji všechny, Vás a Přátele a známé i můj drahý Rožmitál. Prosím, spolužačky Boženčiny, aby opatrovaly její hrob. Odevzdejte Bacíkové její věci. Tobě drahá dcero, snad odevzdají Tvoje peníze, odpusť, že jsem je nedala do záložny. Přeji všem štěstí a odpusťte mi, jestli jsem komu ublížila, jakož i já odpouštím všem.

Moje zlaté děti, jak Vás miluji. Snad Bůh dovolí, mojí duší Vás někdy navštívit a chránit vás. Nic Vám nemohu dát než moje nejvřelejší pozdravy a poslední polibky. Moje děti, moje děti, ať Vás Bůh chrání na všech cestách. Snad i mně bude odpuštěno na věčnosti. Kéž mě Bůh sílí na poslední cestě. Až budu mrtva, neplačte, zde jsem prožila mnoho hrůzy. Vás naposled líbá Vaše nešťastná matka.

Všechno mělo být Vaše. - Čtvrtek 3 hod. odpoledne. - Psát mohu jen jednou. - Šátek hedvábný je u paní z Horní Čaje. - Popel nekupujte.

Naše drahé děti!                                  Pankrác 19. 4. 1945

V posledních chvílích našeho života Vás všechny v duchu pozdravujeme a vroucně líbáme. Prosíme Vás pro Boha, abyste vždy a ve všem se v lásce a svornosti porovnávaly a se upřímně milovaly. My odcházíme do neznáma! Děkujeme Vám za všechno - naše drahé děti - co Jste nám dobrého v životě i pro naši záchranu udělaly. Pozdravujte všecky moje sourozence, příbuzné a známé, kteří mě měli rádi. Zachovejte nám vzpomínku aspoň ve svých modlitbách za spásu našich duší.

Prosím, odpusťte mi všichni, zdali jsem někomu ublížil, jakož i já odpouštím všem, kteří mně ublížili. Sbohem navždy všichni moji drazí!

V duchu Vás všechny vroucně líbám, Váš nešťastný otec, bratr, děda, strýc a přítel

                                                           Petr Bartoš

Přiložen vlastní rukou zhotovený malý, hliníkový křížek.